Návštěva v nemocnici

Návštěva v nemocnici

Když někdo z rodiny nebo známých vážněji ochoří a musí být hospitalizován, není to jenom nepříjemné, ale může jít někdy, jak se také říká, i do tuhého.

Pravděpodobně trpí, určitě pak strádá i po psychické stránce, takže je přímo povinností ho navštívit a dodat mu svou přítomností alespoň trochu optimismu do života.

Už při vcházení do areálu nemocnice se potýkám s představou, v jakém zdravotním stavu se mnou navštěvovaná nachází a co mě při setkání s ní vůbec čeká.

Procházím nemocniční chodbou, do některých nemocničních pokojů je možné při jejich otevřených dveřích nahlédnout, některé hospitalizované leží na lůžcích, jiné na nich netečně posedávají.

Kladu si otázku, proč musí lidé trpět, proč je náš život tak často ovlivňován bolestí a nejednou i osudovou diagnózou?

Pohledem pátrám na dveřích po jmenovce té, kterou chci navštívit.

Tady, tady je její jméno.

Beru za kliku dveří, opatrně vstupuji.

Očima vyhlížím svou známou, kterého jsem přišel potěšit konejšivými slovy.

Už ji vidím, ona mě zaregistrovala zrakem rovněž.

Nemohu nepostřehnout záblesk radosti v jejích očích, můj předcházející ostych z nezvyklého prostředí v tu chvíli ustupuje do pozadí.

Přisedám na židličku vedle jejího lůžka...

„Jak se máš, jak se daří?" jak jinak než takto začít konverzaci.

„Vypadáš opravdu dobře," dodávám.

Neříkám v ten okamžik plnou pravdu, ale v dané chvíli jsou tato slova zcela na místě, neboť mnohdy poslouží lépe jak medikament

„Přinesl jsem ti ovoce, je z naší zahrady," otevírám tašku a vykládám z ní na stolek několik goldenů.

Lehký úsměv je mně odměnou a to je snad dobré znamení.

„Starají se o tebe dobře, nemáš bolesti?"i tuto otázku jsem měl připravenou.

Úkosem sleduji i ostatní přítomné nemocné, které patrně taktéž vnímají moje slova.

Maličko rukou upravuji lůžko nemocné, pokusím se i nadzvednout polštář pod její hlavou, aby se jí lépe na moje dotazy odpovídalo.

Ale tentokrát otázka směřuje ke mně.

„A co doma, co je nového? A jak se ti daří? Kde jsi byl na dovolené, no povídej, povídej!" tichým hlasem se mě nemocná ptá.

Hovor se rozbíhá na různá témata.

Na dotazy odpovídám, ale vidím, že nemocná je delší rozmluvou už poněkud vyčerpána, potřebuje si odpočinout.

Chvíli oba raději mlčíme.

Pak už opět znějí z mých úst slova útěchy a povzbuzení.

„Bude to dobré, věř mně!"

Vchází zdravotní sestra.

„Nezlobte se, prosím, nemocná je již unavena. Musím dát paní injekci. Budete už muset  jít, ostatně návštěvní doba končí.."

Nerad a těžce se ze židličky zvedám, avšak pořád s očima upřenými na svou známou...

„Neboj se, já opět přijdu a něco ti zase přinesu".

Otáčím se a pomalu, pomaloučku odcházím z místnosti. Ještě jednou obracím čelem k navštívené známé.

„ Tak se drž!" zní moje slova na rozloučenou.ve dveřích, pozdrav „Nashledanou" je pak  mířený spíše k ostatním.

Rukou jí ještě maličko zamávám...

Na chodbě potkávám lékaře.

„Jak to s ní vypadá, pane doktore?" v mém hlase je patrna nejistota.

„Zatím je to dobré, uvidíme, jak se věci vyvinou v příštích dnech," snaží se lékař uklidnit mé obavy.

Scházím ze schodů dolů, provázen myšlenkami z předcházejících prožitých chvil.

Snad mně ten lékař řekl pravdu, utěšuji se při chůzi.

Vycházím z interny ven, kolem mě se prostírá  bujná vegetace, drobně poprchává, vnímám čerstvý, osvěžující vzduch..

Snad to všechno dobře dopadne..

Musí, musí, utvrzuji se...

Jaromír Slavíček

16.07. 2018 17:46:37
29.12. 2017 11:39:42
TOPlist
  přihlásit poslední změna: 31.05. 2013 07:10:07