Návštěva střeva

Kolonoskopie, aneb Cesta do hlubin mého já

Tak jsem se rozhodl na uherskobrodské poliklinice absolvovat kolonoskopické vyšetření. Ročně umítá v republice na 5000 lidí na rakovinu tlustého střeva, takže je mezi lidmi zejména pokročilejšího věku vyšetřováním co řešit.

Jde o důkladnou prohlídku tlustého střeva za účelem vyhledání případných patologických jevů, a to pomocí kamery umístěné v čele přístroje - endoskopu.

Vlastnímu vyšetření však musela předcházet jednodenní hladovka a čistící proces této části lidské trávicí soustavy.

Stal se u mě jakousi předehrou, na kterou, podobně jak jiní pacienti, hned tak nezapomenu.

Ono také dostat během odpoledních čtyř hodin do sebe 4 litry silného projímadla Fortransu, to by těžko zvládal i Schwarzenegger.

Vlastností přijímané tekutiny jsem však byl příjemně překvapen, nebyla pro mě až tak chuťově nepřijatelná.

Moje jazykové buňky ji vnímaly jako nasládlou, což zřejmě bylo dáno v ní avizovaným obsahem sacharinu.

První můj litr pozřeného projímadla přijal můj žaludek bez větších protestů, snad dokonce hrdlem pojímané tekutině i poděkoval.

Záhy na to však došlo k radikálnímu obratu. Reakce mého těla na další přísun jmenovitého laxativa připomínala odpich auta Formule1.

Následně jsem totiž strávil na toaletě mého domu v roli průtokového ohřívače několik hodin, předvídavě v těch prostorách zásoben odbornou literaturou.

Pokud jsem přece jenom z místnůstky na chvilku odvážně vyšel ven, vzápětí jsem se potkával sám se sebou.

Do těchto míst útěchy jsem se po každém pozřeném čtvrtlitru projímadla bleskově a s pokorou vracel.

Ještě štěstí, že jsem si nechal před měsícem u domu vyčistit septik...

Popoledni následujícího dne jsem se silně vyhladovělý a náladou nejistý odebral na místní polikliniku ke gastroenterologickému oddělení, kde mě čekal, alespoň podle mého očekávání, bolestný očistec zvaný kolonoskopie.

Nohy mě sotva do zdravotnického zařízení donesly. No, ono také předcházející hladovění s popisovaným čistěním střeva bylo něčím, co by asi zamávalo s každým z nás.

Jednoznačným důkazem výše uvedeného byl tříkilový úbytek mé tělesné váhy za pouhé dva dny.

Pln nejistoty a snad i strachu jsem usedl v čekárně před gastroenterologickou ordinací, ale než jsem se stačil trochu porozhlédnout, tak už z ní vycházela zdravotní sestřička a s úsměvem mě zvala dále.

Ještě ve dveřích jsem ji vylíčil problematiku mého hladového strádání během uplynulých dnů, úsměv z její tváře však ani poté nemizel.

Pak již události nabraly rychlý spád.

Byl jsem přítomným panem doktorem Šerclem informován o průběhu následujících minut a požádán o podpis dokumentu s uvedenými případnými riziky blížícího se zákroku.

Držel jsem v ruce propisku a hlavou mně v tu chvíli prolétla myšlenka, jestli jsem neměl předcházející den napsat závěť, co kdyby přece jenom...

Ale to už byla moje krátká úvaha přerušena pokynem sestřičky:

„Tak, pane Slavíček, a jdeme na to!

Odložte si spodní část oděvu a lehněte si na lůžku do polohy na levém boku s pokrčenými koleny!"

Neprodleně jsem tak učinil, přičemž jsem si v dané chvíli připadal jak v hrobě uložený „skrčenec" lidu popelnicových polí.

Poloobnažený zadek jsem měl vystrčený na vše kolem, ale kupodivu jsem se nestyděl ani před sestřičkou. Má ho totiž každý z nás občas vystavený na světle božím.

Poprosil jsem pana doktora o injekci proti bolesti, už drahnou dobu totiž nevěřím svým hlasivkám.

Pár okamžiků na to se již hrot injekční jehly zanořil do jedné z mých loketních žil.

Bázlivě jsem se ještě stačil poohlédnout po interiéru ordinace, přičemž můj zrak nemohl neutkvět  na opodál ještě v klidu odpočívající endoskop..

To že má přijít na návštěvu do mých útrob?

Pane Bože! To do mě, a úplně celé? To snad nemůže být pravda!

Vypadalo to jak půldruhametrová, v průměru téměř dvoucentimetrová gabunská zmije, stočená zatím ještě do klubíčka.

Ale to už se přičiněním pana doktora ve spolupráci se zdravotní sestrou začala probouzet a blížit se k mému vyústění.

Srdce se ve mně „zastavilo", přístroj totiž nemá v široké laické veřejnosti úplně tu nejlepší pověst.

Ještě že bude pod bedlivým dohledem zkušeného pana doktora a milé sestřičky, utěšoval jsem se.

„Klidně ležte a zhluboka dýchejte!" uslyšel jsem už tak nějak z dálky. Asi jsem byl už poněkud trochu pod vlivem injekce.

První pocitový vjem z příchozího endoskopu do mých vnitřností však nebyl úplně nejhorší.

Návštěva se zvědavě rozhlížela v koncové partií mého těla, přičemž to vypadalo, jako kdyby někoho nebo něco hledala.

Pak se opatrně vydala s mým bázlivým vnitřním svolením dále do nitra mých útrob..

Čekalo ji první překvapení, a sice za konečníkem esovitá smyčka zvaná mezi učenými sigmoideum...

V duchu jsem si říkal:

Tak tady bude s jejím průchodem problém, tady si křiknu.

„Pozor, pomalu, pomaloučku návštěvo, žádný spěch!"prosil jsem ji v duchu. Nerad bych nechal prostorem rozeznít  své hlasivky, to by přece byla ostuda.

Pro jistotu jsem ale preventivně zaťal zuby.

Leč návštěva kupodivu „sekala" dobrotu a v poklidu se sunula mým trávícím traktem zvolna dál.

„Zlatý" pan doktor, měl situaci zcela pod kontrolou.

Vháněním vzduchu pomocí kompresoru za účelem zpřehlednění terénu však atmosféra v mém tlustém střevu přece jenom poněkud zhoustla.

S ní pak rostlo i napětí v okolních střevních stěnách, to však pro mě nebylo až tak velké překvapení.

Právě na nich se návštěva poohlížela nejvíc, a to hodně důkladně, a přitom si k tomu navíc ještě svítila, dareba jedna!

„No budiž, jsi zvědavá jako ostatně každá ženská," ostatně právě tento její průzkum je z hlediska výsledků šetření vysoce žádoucí.

Netrvalo dlouho a bylo mně jí naznačeno, že hodlá při své procházce mým tlustým střevem zabočit ostře doleva.

„Proč ne, ale chovej se, prosím, způsobně!" moje oči se prosebně obrátily k lékaři, který joystickem návštěvu ovládal.

Návštěva jako kdyby na tomto místě klopýtla, ale hned si to rázně nasměrovala dál.

Že nemohla hned na první pokus najít cestu? No, ono taky v mém trávicím traktu čert aby se vyznal.

V jejím úsilí najít cestu jí hodně napomohla sestřička, a to masírováním mého břicha, což mně bylo docela příjemné. S povděkem jsem jí pohladil po ruce.

Návštěva zatím pomalu proklouzávala pod žaludkem, ve kterém bylo po hladovce minulých dnů snad vakuum.

Dala mně na vědomí, že chce vidět úplně vše, všechny ty eventuální obrazy na stěnách střeva visící.

Nemohl jsem jí to vymlouvat, pouze jsem si přál, aby se příliš dlouho v mém trávicím traktu nezdržovala.

Jako kdyby nebyl překvapením konec, znovu mně naznačovala, že bude muset změnit směr svého pohybu.

Tentokráte si usmyslela zamířit ke slepému střevu.

Vnímal jsem její pohyb už přece jenom zastřeně, přičemž jsem jen zřídka musel „zatajit" dech.

Zaslechl jsem od pana doktora, že endoskop už nemá zájem dál pokračovat, že viděl, co chtěl, a konec konců, že musí spěchat zpátky na čerstvý vzduch.

Vzhledem k dosavadní pověsti přístroje nebyl jeho pobyt v mých střevních komnatách  až tak nepříjemný, dalo se s ním docela dobře vyjít.

Choval se nadmíru citlivě, veden rukou zkušeného odborníka

Sledoval jsem probíhající popisované dění z povzdálí svým zrakem na monitoru. Zajímavý byl to pohled na moje tělo zevnitř, jen co je pravda.

Po vyklouznutí endoskopu z mého těla jsem od sestřičky dostal do příslušného otvoru trubičku pro uvolnění zadržovaných plynů, přičemž jsem si v ten okamžik připadal jak radiátor, který pravidelně v zimě odvzdušňuji.

Co říct na závěr? Kolonoskopie na brodské gastroenterologii je procesem, kterého se pacienti nemusí ani v nejmenším bát.

Je to především zásluhou pana doktora Jiřího Šercla a jeho zdravotní sestřičky. Jsou to profesionálové par excellence!

A jaké poselství tedy předat ohroženým skupinám obyvatel a zejména seniorům?

Tisíce zbytečně zmařených životů v loňském roce opomenutím preventivní prohlídky mluví samo za sebe.

Nebojte se takové prohlídky!

Běžte na kolonoskopií, běžte... dokud je čas!

Jaromír Slavíček

13.04. 2018 19:43:28
29.12. 2017 11:39:42
TOPlist
  přihlásit poslední změna: 22.07. 2013 17:12:30