Náročný den

Náročný den

Ráno jsem se stavil na Eltisku pro výtisky mé nové publikace, které jsem vzápětí, bez ohledu na lidi klepající si na čelo, začal zdarma distribuovat do míst, které považuji za vhodné

Prvním takovým místem bylo Informační centrum. Další na řadě byla knihovna, ve které jsem hned ve dveřích svou knihu vložil do rukou paní ředitelky, Mgr.Věry Lovecké.

Pravila, že jí buší srdce. Namítl jsem, že tak zase moje kniha významná není. Vše se však záhy vysvětlilo.

Svěřila se mně, že ji včera na silničním přechodu u radnice málem srazilo auto. Člověk dnes skutečně neví, kdy a kde přijde k úrazu. Pak mě čekala radnice.

Vešel jsem do foyer nejvýznamnějších brodských hodnostářů. Už ráno jsem si pečlivě očistil na hrudi místo, kde by mělo viset vyznamenání za knihy o Uherském Brodě.

Po otevření dveří jsem tlumeně pozdravil, abych následně vznesl otázku: „Jsou doma?“

Jedna ze sekretářek záporně zavrtěla hlavou, druhá přikývla, ale hned dodala: „Pan místostarosta má jednání“. Důrazně jsem pronesl: „Nemá co jednat, má se věnovat přijetí mé osoby!“ Sekretářka se po mých slovech kolem sebe ustrašeně rozhlédla...

Knihu jsem ponechal ženám na stole k dalšímu řízení.

Odskočil jsem si pak do pekárny Javor, o které v knize píšu. Oči osazenstva pekárny jsem navedl na stranu 16, načež mně bylo děkováno jako při předávání Oskarů, navíc jsem dostal košík vlčnovských koláčků. Knihy jsem s úctou předal i paní spisovatelce Aleně Bartošíkové a své korektorce paní Daně Večeřové.

No a pak hupky hupky do mé školy, tedy do gymnázia! Další knihu jsem nesl do úřadovny školy. Shledal jsem v uvedeném prostoru dveře otevřené, uvnitř kromě tresoru nebyl nikdo. Ale odolal jsem pokušení, na páčení jsem se ten den necítil. Byla přestávka, na chodbě bylo hodně rušno.

Studenti na mě hleděli v domnění, že se ten den předčasně otevřely hrady a zámky. Vyklusal jsem po schodech nahoru do kabinetu mladých bývalých kolegyň, a tuším i jednoho kolegy. Silně jsem zaklepal na dveře, protože mně bylo kdysi v mém kabinetě vyčítáno, že na rozdíl od jiných klepu málo.

Do prostorného kabinetu jsem vstoupil jak jinak než s pozdravem a prosbou o předání knihy do úřadovny.

Bez zbytečných okolků byla kniha z mé ruky jednou z pedagožek vyňata, abych byl následně seznámen s krásným náramkem ve tvaru kobry na pravém zápěstí mladé ženy. Slovo kobra pak bylo ještě několikrát v rozhovoru zdůrazněno. Já se v takových situacích spíše identifikuji občanským průkazem, ale to je věc názoru.

Po několika dalších větách o všem možném jsem se s falešným úsměvem s osazenstvem kabinetu rozloučil a odkvačil na další štaci. Na Azylový dům. Knihu si tam zasluhuje vedoucí toho domu, paní Bc. Jana Jurásková za krásnou ilustraci přední obálky mé knihy..

Leč ani paní Jana nebyla ve svém velínu přítomna. Napadlo mě, že bych mohl knihu nechat na Domovince, centru osob trpících Alzheimerem. Učinil jsem tak, ale zapomněl tam nechat navíc dárek pro paní ilustrátorku, který jsem měl v kapse. Měli si mě na Domovince asi nechat. Tak to bylo dopoledne.

Před polednem jsem sešel na nádraží v úmyslu vyrazit vlakem na Slavičínsko. Pátrám totiž po zaniklých továrnách, toho dne konkrétně o předválečném pivovaru. Před příjezdem vlaku jsem dal řeč se svými přítelkyněmi, paní Alenou a Irenou, které na cosi čekaly.

O všem možném, také o zatmění. Cesta vlakem do Slavičína ve slunečném dni byla poklidná. Dobu jízdy jsem si krátil pohledem na hezkou předjarní krajinu a půvabnou průvodčí.

Z vlaku jsem ale vysedl už v Hostětíně, kde místní moštárně šéfuje můj žák Radim Machů. Ano, je to ten, který provázel prince Charlese při jeho návštěvě této obce přesně před 5 lety.

V průběhu obsažného dialogu s Radimem jsem se dozvěděl, že stromek, který princ Charles v obci vysadil, účinkem ekooleje proti mšicím vysychá. No Bóže, já také chřadnu, a dělá z toho někdo tragédii?

Po rozloučení s Radimem jsem nasměroval své kroky do Slavičína. Krásná procházka po málo frekventované lesní silnici částečně pročistila moje nervové spoje. Akorát mě dost mrzelo, že ani starší řidičky při míjení mé osoby nesundaly nohu z plynového pedálu. Ale co, já bych si k nim stejně nepřisedl, bál bych se obtěžování.

Ve Slavičíně, který je mně sympatický už svým názvem, jsem dotazy ohledně zaniklého pivovaru obtěžoval kde koho včetně pana starosty. Nepatrné pozůstatky pivovaru jsem našel spíše v Hrádku, v prostoru současné obecné školy. Zpátky jsem šel znovu do Hostětína , tentokrát zkratkou po neupravené lesní cestě.

Vyšel jsem z lesa u známé dřevěné sochy Pastýře, kousek od železniční zastávky. Jenom mně a nikomu jinému tam zastavil vlak. V Brodě jsem u nádraží ještě potkal Majku, která se mě mimo jiné ptala na moji účast na oslavě Dne učitelů.

Bylo mně až trapné opakovat: „Staré stromy nepatří do Komenského zahrad".

20.02. 2021 09:25:39
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 95964
Týden: 343
Dnes: 15
  přihlásit poslední změna: 02.04. 2015 10:59:47