Mystický západ Slunce

Západ slunce

Když už jsem předcházející den prožil tak nádherný východ slunce, tak jsem přece nemohl jen tak pominout jeho západ. Opět jsem musel za tím účelem vystoupat na hřeben Bílých Karpat.

Tentokrát za docela příjemných teplot, snad jen oblaků na obloze bylo o něco více. Ta tam byla bouře z minulých dnů. Spadaných větví ale bylo na zemi dost, takže jsem opět kráčel známou trasou poměrně dlouho. Po dosažení svého cíle na hřebeni jsem se porozhlédl po okolí.

Usínající krajina měla mým zvědavým očím co nabídnout. Já ale nasměroval svůj zrak k západu, vlastně jihozápadu. Tam se tou dobou chystalo slunce skrýt za obzor. Mávalo svými paprsky odcházejícímu dni způsobem, který mě zanedlouho nadchl.

Opravdu.

Ještě nikdy jsem neviděl něco tak působivého. Jen slabě se tomu dojmu blížil zážitek svítání z předcházejícího dne, tentokrát vše pozorované bylo ve srovnání s ním tak nějak klidnější, méně vzrušivé. Prostě takové, jako když něco odchází.

Už jenom ta představa!

Vlevo od místa mého pozorování se prostíral lesem pokrytý vrch, kde, jak se dalo tušit, se ve dne proháněly srnky a v noci snad i divoká zvěř. Kolem mě stejně jako ve včerejším ránu si velebilo ticho, zapadající rudnoucí slunce měkce vykreslovalo stíny v krajině pod sebou a ve mně něco nazrávalo očekáváním.

V ten okamžik nebylo nic, co by mě omezovalo. Prostor i čas mně byly příznivě nakloněny, příroda se tišila a kolébala moje unavené já. S napětím, ale i hmatatelným potěšením jsem sledoval, jak se slunce pomalu sklání k obzoru, aby za sebou zanechávalo měkké šero laskající oči i duši.

Poklid těch chvil mně nabídl potřebný odpočinek, ale i nadhled nad událostmi předcházejících dnů. Nade mnou volně a působivě plula oblaka nebo spíš obláčky v podobě vln s malými plochami čisté, sytě oranžové oblohy.

A každá z těch vlnek měla jinou barvu. Některé byly nažloutlé, jiné zářivě oranžové, které pak přecházely na horizontu v červenou. Místy se mezi nimi daly rozpoznat i barvy tlumenější v podobě modrých a fialových tónů.

Nemohl jsem od všeho viděného odtrhnout oči, a tak jsem jen pozoroval, jak se celý ten kaleidoskop nade mnou barevně přetvářel.Jak se na obloze přeskupoval a pomalu nezadržitelně tmavl. S ubývajícím světlem jsem si uvědomoval, že přestože je západ slunce spíše dobou nostalgickou za odcházejícím dnem, obloha byla pořád stejně krásná jako ve dne.

Jenom tak nějak pokojnější, smířlivější. V tu chvíli si začal i já uvědomovat tu úžasnou, srdce uchopující harmonii času a prostoru.

Sluneční kotouč pomalu centimetr za centimetrem klesal pod úroveň horizontu, až se skryl mým očím zcela. Obrysy jednotlivých oblaků se díky přibývající tmě stále více rozplývaly a mně přišlo, jako bych sledoval utišené moře po předcházejícím vlnobití.

Nádhera.

Netuším už, jak dlouho jsem na té své vyvýšenině stál, ale rozhodně jsem tímto způsobem stráveného času nelitoval. Nejvíc dech beroucí na tom měla ta úžasná proměna oblohy, její nestálost a kouzla ze sledovaných úkazů vyplývající.

Určitě jsem nebyl jediný, kdo tu pohádkovou scenérii viděl.

Jediné, co mě mrzelo, bylo to, že jsem nebyl profesionálním fotografem, který by tu krásu dokázal zachytit a zvěčnit.I když pochybuji, jestli by takový člověk sdílel moje pocity v plném rozsahu.Bylo mně jasné, že se už nikdy nebude opakovat stejný západ slunce, tedy se stejnými oblaky a jejich proměnami, se stejnými pocity jako ten večer.

Byl to tehdy můj západ slunce, jenom můj!