Houbařská módní přehlídka v Nivnici
Tak jako každým rokem, tak i letos se v předvečer svátku sv. Václava uskutečňuje v nivnickém Besedním domě přehlídka našich mykologických krasavic a ztepilých junáků.
Na čtyřhran stolů vystupují ti, kteří se mají opravdu čím pochlubit.
Jedni kloboukem nebo závojem, jiní se chlubí prsteny, ale přicházejí i ti, co upoutávají celkovým svým vzhledem.
A že jich není málo.
Není divu, že je na ně zvědavo tolik lidí. Ono nacházet tolik krás pohromadě se jen tak nevidí.
„Takže se pojďme honem na ně i my podívat!“
„Páni, hned ta první krasavice, podívejte, to je kousek. A ten červený klobouk s bílými tečkami, kterým se honosí.
Oči na ní mohou návštěvníci přehlídky nechat!“
„Však se také jmenuje muchomůrka červená“.
„A kdo je ta modelka vedle ní?“
„To je muchomůrka zelená. Též je pohledná, ale řeknu Vám, nemá dobrou pověst, je svým projevem jedovatá až běda.
Je dobré se jí na hony vyhnout!“
„Ale má pěkný prsten a baculaté kotníčky“.
„To má, ale jak říkám, obloukem se jí vyhněte, dobře Vám radím!“
„A ty holky, co stojí opodál?“
„To jsou přece všem známé holubinky“.
„Ale jak se jmenují příjmením?“
„To je různé. Jedna jím připomíná, teď si nevzpomínám, aha, no přece tu předválečnou herečku, tuším, Mandlová se jmenovala“.
„Ta vedle ní je nějaká nazelenalá“.
„Máte pravdu, asi jí není dobře.
Má tady ale sympatické příbuzné, holubinku namodralou, révovou a další.
„Takže si dávají příjmení podle vzhledu?“
„Ano, je to tak.
Téměř všechny jsou příjemné. Lidé by si jich měli více všímat.
Václavky jsou zde také?
Samozřejmě, podzim si bez nich nedovedeme představit. Většinou drží pospolu. To víte, drbny. Dávají si zpravidla schůzku u nějakého pařezu.
„A co bedly, ty se rovněž dnes dostavily?“
„To víte, že ano.
Tam vzadu jsou, no přece ty vysoké. Na ostatní modelky se dívají s nadhledem. Vždy byly takové přezíravé. Ale přesto je někteří lidé mají v oblibě.
„Pravidelně bývají na podiu přítomni i pánové, nemýlím se?“
„Nemýlíte, máte pravdu, bez nich by to nebylo ono.
Třeba tady, pohleďte, klouzek! Má zdánlivě slizkou povahu, jinak je docela dobrý, věřte mně.
„A tady, to je kdo?“
„No přece kozáci.
I když mezi námi, také si mohli očistit nohy, když jdou do společnosti“.
„Kdosi se tam stranou červená pod kloboukem“.
„To je hřib kovář. Jeho kamarád koloděj ho trochu vzhledem připomíná. Odlišuje se pouze tím, že chodí se síťovaným vzorem na kalhotách.
Oba dva se chovají stejně, když do nich někdo šťouchne, tak jim modrají nohy.
Asi proto se jim říká „modráci“.
Při vhodném zacházení se ale s nimi dá vyjít
Žampiony na naši módní přehlídku chodí pravidelně. Není o ně nouze. Potrpí si na bílý šat, pouze pod kloboukem bývají dost snědí.
„A vedle nich se předvádějí ryzci, že ano?
Co mají s těmi svými klobouky? Mají je nějak vpadlé“.
„Klobouky jsou u pánů přece běžně uprostřed vpadlé, divím se, že to nevíte“.
„Zpozoroval jsem tady i choroše“.
„Pravda, pravda, ale ti bohužel nemají nejlepší pověst.
Většinou parazitují, ani krásy příliš nepobrali.
Ale odmítnout jsme je na přehlídku nechtěli, patří do společenstva lesa.
„Ale tam, tam, podívejte, to je nádhera!“
„No to je samozřejmě hřib smrkový a borový. Jsou pěkně vypasení, doba jim nyní přeje. Nedávno bylo hodně tepla a v poslední době uhasily i svoji žízeň“.
„Máte tady i vzácné hosty?“
„To víte že ano.
Dovolte, abych je vyjmenoval.
Hřib medotrpký, hřib růžovník, muchomůrka šupinatá.
Nebylo jednoduché je sehnat, ale podařilo se.
Hemží se to v sále ale i desítkami dalších pozoruhodných krasavců a krasavic“.
„Řeknu Vám, těžko budete vybírat vítěze“.
„To jistě, ale důležitější bylo zúčastnit se.
A to se plně díky šikovným nivnickým organizátorům, zejména pak mykologům podařilo!“
Jaromír Slavíček