Můj kocour

Můj přítel

Penzista, a nemít domácí zvíře? To se málokdy stává, i když výjimky nejsou zcela vyloučeny. Pro psy jsem tak nějak nikdy neměl náturu. To kočky, respektive kocouři, to bylo o něčem jiném. Každého takového jsme měli několik let. Avšak na posledního vzpomínám nejraději. Byl barvy černobílé, převládala však bílá.

A jak jsem k němu přišel? No, náhodou, jak jinak. Kdysi jsem spatřil jakési motající se kotě za plotem u souseda. Bylo mně ho pro jeho opuštěnost líto, a tak jsem ho nalákal na misku mléka a pak už to šlo ráz na ráz. Postupně si zvíře přivykalo mé přítomnosti a po několika hodinách jsem ho přiměl i ke vstupu do mého domu.

Jeho krmení však nezůstalo pouze u mléka. Začal jsem mu, ještě za matčina života, nosit nějakou tu konzervu z obchodu. Pokračovalo to jeho rozmazlováním, kupoval jsem mu občas totiž ledvinky nebo srdíčko. Když jsem mu čas od času koupil granule, začal se ošívat. Holt, jak si někdo zvykne na lepší… Dokonce i s podávaným mlékem to bylo zajímavé. Když mu moje matka dávala do misky málo tučné, tak se na ni pohledem vzhůru vždy vyčítavě podíval.

Pak mu cvrnkla do misky mléka trochu smetany a už bylo při starém. Mlaskal jedna radost. Přes den pobýval v mém pokoji. Na gauči, jindy i na radiátoru, mírně vyhřívaném. Jakmile se ale setmělo, ozvalo se v něm volání divočiny. Přišel ke dveřím a trpělivě čekal, až ho pustím ven. Jeho noční aktivity jsem si dokázal docela dobře představit.

Šelma je holt šelma. Ale určitě míval i milostné aféry. Jednou jsem ho zastihl na střeše garáže s poblíž sedícím kotětem, evidentně samičího pohlaví, u koček ale termín „je pod zákonem“ není, tak asi došlo k očekávanému… Jindy, vzpomínám si, přicházel jsem z města do svého domova, když tu se kolem mě mihl z ulice vybíhající pištící potkan a za ním pelášící, no přece můj kocour. Ten, jak mě uviděl, zpomalil, což umožnilo potkanovi zmizet z jeho dohledu. Opět mě čekal vyčítavý pohled zvířete.

Kocouři bojují o svá teritoria, to je všeobecně známo, můj nemohl být výjimkou. Občas se vracel z „noční směny“ dost pocuchaný. Jednou se mu do rány na čenichu dostala infekce, vypadalo to s ním hodně špatně. Tvář měl nateklou, muselo to být pro něho hodně bolestivé. Zavezli jsme ho na veterinární ošetřovnu, už cesta tam byla hodně dramatická. Zvíře se asi domnívalo, že ho chceme utratit, a tak udržet ho v interiéru vozidla v náručí bylo velmi náročné.

Na veterině ho uspali, ránu vyčistili a podali antibiotika. Domů jsem ho přivezl v obluzeném stavu. Vymotal se ven a potácel se na silnici. Měl jsem o něho velkou obavu, neboť chytit se dal jen velmi obtížně. Naštěstí se to podařilo. Ty tři stovky za zákrok jsem rád oželel. Byl svým způsobem statečným tvorem. Malých psů se nebál. Zasyčel na ně a neměl se k útěku.

Samozřejmě u velkých to bylo jiné. V těch případech vylezl na strom a čekal, až nebezpeční pomine. Velký strach, stejně jako ostatní zvířata, měl z ohňostrojů, zejména na Silvestra. To jsme ho museli celou noc držet doma, ale i tak byl zalezlý pod postelí. Kocour byl tedy součástí mé domácnosti skoro jako její rovnocenný člen. A tak šel rok za rokem.

Občas chyběl i několik dnů, ale to u těchto zvířat bývá zvykem. Všechno ale má svůj konec. Po přibližně sedmi letech spolužití se kocour ztratil navždy. Důvod? Těžko říct, nemoc, zlý člověk, nehoda, nevím.

Ale zapomenout se na tohoto „kamaráda“ nedá.

16.07. 2020 17:01:43
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 84098
Týden: 542
Dnes: 63
  přihlásit poslední změna: 24.06. 2018 06:52:54