prof. Josef Klíč - ředitel uherskorodského gymnázia od roku 1984 do 1993
Byl mým třídnm učitelem, kolegou a posléze nadřízeným.
Začátkem září v roce 1964 nás jako třídou přebíral pod svoje třídní křídla. Hned zprvu na nás udělal velký dojem svým lidským, neotřelým přístupem.
Nám, kteří byli vystrašeni z přechodu na střední školu, rozdával úsměvy plnými hrstmi.
Ostatně byl to třicátník, nám tehdy věkově ne tak vzdálený.
Vzpomínám si, jak nás v prvních hodinách učil koncovky chemického názvosloví – ný, natý, itý, atd.
Jako vyučující nebyl až tak náročný. Ať jsem uměl nebo ne, bylo to pořád na chvalitebnou...
Mimochodem mě oslovoval „Skřivánku".
Jezdil s námi i na školní brigády. Vzpomínám si na chmelovou brigádu ve Starém Sedle na Žatecku, tuším tam to bylo.
Pracoval spolu s námi při strhávání štoků z drátů a odebírání z nich chmelových šištic do tzv. věrtelů, válcovitých mnohalitrových nádob.
Zatímco my mladí jsme s námahou po celodenní dřině dali dohromady tak 7-9 žetonů, tedy plastikových odměn za nasbírané věrtele, on se svými lopatovými „medvědími tlapami" jich obdržel, no snad nelžu, 13- 15.
No prostě zahanboval nás svou pracovitostí všechny.
V tu dobu dělal již zástupce ředitele legendě brodského gymnázia prof. Pavlovi.
Byla to sehraná dvojice, přesně věděla co dělá.
Brali jsme, alespoň většina z nás, oba dva téměř jako modly.
Po smrti Josefa Pavla se ujal řízení školy právě prof. Klíč. Byl organizačně velmi schopný, v tu dobu se totiž začalo s přístavbou gymnázia, a on, jako spoluorganizátor stavby, se musel plně věnovat i tomuto náročnému úkolu.
Vzpomínám si, jak trnul, aby archeologové na místě bývalého bratrského hřbitova neobjevili příliš historických pozoruhodností, které by eventuálně mohly zbrzdit celou akci.
Pobýval velmi často na ministerstvech, kde řešil finanční zabezpečení celé stavby.
Podílel se i na renovaci školních učeben, namátkou jmenuji učebnu biologie s přilehlou laboratoří, ve kterých se pořád něco nového budovalo – nové stolky, zkušební zařízení.
Kdysi mě vyzval, abych s ním jel na Ordějovskou nádrž u Bánova lovit, světe drž se, nezmary.
Pomocí planktonní síťky jsme jich několik nalovili a ty pak ve školním akváriu předhodili jako potravu rybkám.
Přes nedostatek času však zvládal i pedagogickou činnost a uměl být po práci i velmi dobrým bavičem nás všech.
Byl nepřebernou studnicí vtipů a vtípků. Nikdy jsem nepochopil, jak si může někdo zapamatovat jich doslova stovky.
Často jsme se po jejich poslechu váleli smíchy.
Přes téměř neustálou dobrou náladu, si však dokázal udržet odstup od několika namyšlených kolegů, kariéristů, ve svém okolí.
Roky však ubíhaly, přišel konec osmdesátých let se všemi známými změnami.
Uvítal dokonce na škole prvního polistopadového ministra školství Adama.
Samozřejmě se dopouštěl jako každý jiný ve své práci chyb , ale kdo si jich nedopouští. Snad jich i s odstupem doby litoval. Kdo ví.
Důchodová léta prožíval v Drnovicích na Vyškovsku, kde si vybudoval pěknou haciendu.
Jeho dcera Jana tam i dnes pracuje jako lékařka, druhá setrvává s matkou v Uherském Brodě.
Zemřel v roce 2007, údajně na srdeční příhodu při zpracování dřeva.
Na jeho pohřeb byl z Brodu vypraven autobus, ve kterém však byla sotva polovina kolegů se kterými na škole v aktivní službě působil.
Proč tak málo?
Nevím, možná to ani nechci vědět.
Jaromír Slavíček