Kol Slavičína zelená je lučina...
Dnes, tedy v sobotu, se vydala výprava brodských turistů do kraje krásných lesů a zelení se pyšnících okolních lučin.
Našim plánem bylo projít krajem náhorních, mírně zvlněných rovinek až do Bojkovic.
Ráno bylo sice pošmourné, ale ručička barometru byla po poklepání přístroje na vzestupu, takže nic na počasí odolným brodským turistům nebránilo v uskutečnění jejich chvályhodného záměru.
Vláček „kolejáček" nás vyklopil na okraji Slavičína, my na nádraží nahodili batůžky na záda, a vydali se na asi 13 kilometrů dlouhou trasu.
Pravda, průchod městem byl nezřídka přerušovaný, neboť tam, kde jsou ve výpravě ženy, nelze přecházet kolem výkladních skříní bez zastavení.
Ale s tímto úkazem jsem tak nějak dopředu počítal, to mě tedy rozhodně nemohlo nějak zvlášť překvapit!
Zanedlouho poté jsme se plynulou chůzí vnořili do hustých lesních porostů a jejich nočním deštěm navlhlými stezkami směřovali ke svému cíli.
Tam kde bylo bláta až příliš, jsem záměrně nechal prošlapávat cestu jiným, jakmile se ale mezi námi objevily první zprávy o výskytu hřibů klouzků v okolí, rychle jsem se přesunul na špici turistického peletonu.
Při našem pochodu se hovořilo o všem možném, samozřejmě i o volbách, které měli všichni, alespoň podle jejich řeči, už včera za sebou.
Pouze já jsem v tu chvíli mlčel, klopíce oči k zemi.
Uprostřed tmavých hvozdů, při jedné ze zastávek, jedna z turistek začala znenadání tvrdit, že má narozeniny, a vytáhla z kapsy své bundy pleskačku ohnivé vody.
Asi ji nedošlo, že ve volební den se alkohol konzumovat nesmí, a to ani uprostřed lesů!
Ani jsem se pak tedy nepodivil, že se někteří z přítomných při nabídce tohoto ostrého moku začali upejpávat a následně vymlouvat, ten na žaludeční potíže, ten zase na problémy s játry.
Já osobně jsem si v duchu říkal, počkám na nádraží v cílových Bojkovicích, spočtu přicházející turisty, a porovnám zjištěné číslo s těmi co vyšli na túru.
Pak si teprve vytvořím závěr, jestli jsem si se svou prohibicí počínal dobře.
Nedlouho po tomto nečekaném intermezzu jsem se, téměř již tradičně, odloučil od jádra výpravy s cílem nasbírat v okolních houštinách co nejvíce hřibů praváků, a to pokud možno beze svědků. Obsah batohu přece nemusím nikomu ukazovat...
Před několika dny jsem totiž našel neúplnou rodinku hřibů pravých na Mikulčině vrchu, a tak jsem nebyl prost optimismu.
To co jsem po několik stech metrech kolem sebe ale uviděl, mně téměř vyrazilo dech
Les byl doslova pokryt vysokými temně zelenými polštáři mechů, konkrétně pak ploníku obecného, ve kterých v celých kruzích trůnily nádherné, mládím přímo kypící muchomůrky červené.
Snad ani v pohádce by se nenaskytla kterémukoliv oku taková scéna.
K celkovému obrazu chvíle už mně chyběla snad jenom Karkulka, perníková chaloupka a přirozeně baba jaga.
Hlasy v povzdáli však mezitím pozvolna utichaly a já si ocitl uprostřed velebného lesního ticha.
Nějakou dobu jsem se jím kochal, ale vzápětí se nade mnou ozvalo silné krákání. Byly to straky, ostatně jak jinak.
Všeobecně se o nich ví, že jsou to lesní drbny par exelans!" neboť neustále dávají celému lesnímu společenstvu svým hlasovým projevem zprávu o vetřelcích v jejich rajonu.
Jednu chvíli už bylo toho skřehotu v mých uších až příliš, a tak jsem na ně zakřičel:
„Nechte toho dámy, svým jménem přece patřím do vašeho řádu, tak klídek!"
Bohužel moc se toho nade mnou nezměnilo, ty „zlodějky" , ony totiž navíc snášejí do svého hnízda lesklé předměty, mě svým pronikavým hlasem provázely do doby, než jsem znovu sešel z nitra lesa na cestu.
Přibyly k nim časem ještě dvě sojky a jedna žluna, ale na ty už byl mezi větvemi docela pěkný pohled, a nebyly taky už tak hlučné.
A pak se objevila v záhybu cesty liška, opravdová liška bystrouška. Nepil jsem, tak snad jsem se pohledem nemýlil.
Ale jak mě uviděla, tak bleskově zmizela v dohledu.Určitě nebyla nakažená vzteklinou, to by přece za mnou přišla na kus řeči.
Zbytek cesty po žluté značce už ubíhal bez větších dojmů, akorát znovu a znovu přilehlé mladé smrčiny nabízely mému zraku celé lány červených muchomůrek.
Vytáhl jsem fotoaparát a jen jsem se modlil, aby mně v něm vydržely baterky a trošinku vysvitlo slunce. První se stalo, sluníčko si ale dávalo na čas.
Na Sibiři šamani muchomůrky používali a možná ještě používají k rituálním obřadům. Domorodci za účelem halucinací prý pijí, omlouvám se, i moč těch osob, které tyto prokazatelně jedovaté houby pojídají.
Těmito myšlenkami provázen, vyšel jsem z lesů až u podzimem ztichlé vodní nádrže Kolelač, a odtud už do Bojkovic to byl už jenom kousek.
Hřiby jsem tedy nenašel žádné, ale na ty muchomůrky se zapomenout nedá!
Aniž bych je pozřel, byl jsem jimi doslova pocitově omámen!
Jaromír Slavíček