Morový hřbitůvek

Záhorovický „morový" hřbitůvek

Naše krajina je prostoupena nevšedními přírodními krásami i objekty nemalého historického významu.

Pozornému oku by však neměla uniknout i místa, která jsou svědky nevýslovného lidského utrpení v dobách minulých.

Kromě válečných vřav bylo obyvatelstvo decimováno i epidemiemi nemocí, které jsou dnes v civilizovaných zemích prakticky již neznámé.

V předcházejících staletích však byly pohromami nevídaného a zhoubného rozsahu i na našem území.

Oběti těchto apokalyptických hrůz byly ukládány do země mimo vesnice, aby posléze upadaly jejich hroby v závoj zapomnění.

Jedním takovým památníkem tehdejších krutých dob je nevelký pozemek nad vesnicí v Záhorovicích, který je chybně, často i na mapách, označován jako morový hřbitov.

Zasvěcení lidé, a to nejenom místní, však vědí, že se jedná o omyl. Na uvedeném místě byli pochováni obyvatelé obce, kteří podlehli jiné tehdejší smrtelné epidemické chorobě, a sice choleře.

Ta údajně přišla do našeho kraje s pruskými vojsky v 18. století, byť písemné doklady o  pobytu pruských válečníků přímo v obci chybí.

Cholera se začala do našich končin šířit z Uher a i když byla hranice s nimi dodatečně uzavřena a tím chráněna, nemoc se přece jen postupně šířila i do našeho vnitrozemí.

Chceme-li navštívit tuto lokalitu, musíme ještě před stoupáním silnice z Uherského Brodu do Bojkovic odbočit ze silnice krátkou cestou směrem vlevo nahoru, lemovanou po stranách nízkými staršími domky.

Už po několika desítkách metrů její pevný povrch končí a přechází v úvozovou polní cestu.

Je to tak snad i lepší, neboť se takto lépe uchovává přírodní kolorit následně popisovaného pietního místa

Již několik metrů za posledními usedlostmi vesnice se člověku otevře pohled na miniaturní hřbitůvek, který svým vzhledem téměř splývá s okolní přírodou.

Jen málo čitelná tabule na jeho počátku zvěstuje návštěvníkům tohoto prostoru, kdo a kdy byl na malém návrší v předminulém století pohřben.

Pamětní kříž v jeho středu je obklopen masivními kusy poraženého stromu, nad kterými se k nebi vypínají dvě věkovité rozsochaté lípy s mnohačetnými trsy jmelí v jejich korunách.

Právě toho jmelí, které má podle pověr přinášet lidem štěstí.

To však neměli ti, co v obci v těch dobách žili, ranami krutého svého osudu v ní zemřeli, aby byli na tomto vyvýšeném místě pak následně do hrobů uloženi.

V písemných pramenech se uvádí počet 67 zemřelých osob v průběhu pouhého jednoho měsíce roku 1831.

Nejenom však cholera, ale i mor byl příčinou značného úbytku obyvatelstva našich zemí.

Uvádí, že v některých dobách v naší krajině umírala na takzvanou černou smrt až polovina venkovského či městského obyvatelstva.

Když se vysloví název této nemoci, tak člověku patrně přeběhne mráz po zádech, i když, jak už bylo řečeno, v dnešní době nákaza touto chorobou ve vyspělých zemích je prakticky vyloučena.

Dosud se však ojediněle vyskytuje v některých odlehlých oblastech světa, kde jsou s hygienou, jak se také říká, na štíru.

Ve středověku se však morové epidemie periodicky vyskytovaly i v našich krajích a umíraly na ně statisíce lidí.

Dokladem hrůz tehdejší doby  jsou do dnešní doby i morové sloupy v mnohých našich sídlech, přičemž v některých z nich jsou dokonce ještě vedeny záznamy o zaniklých morových hřbitovech.

Původcem moru byly a jsou bakterie, které jsou přenášeny na člověka  krev sajícími parazity, například blechami.

I ty však přejímají nákazu od potkanů a  krys, takže není divu, že tam, kde dříve nebyla kanalizace, bylo volné pole působností těchto smrtelných choroboplodných zárodků.

Teprve s vybudováním  kanalizační sítě tyto obávané nákazy ustupovaly poměrně rychle do pozadí..

Samotná choroba se vyznačovala typickými příznaky, například silně zduřelými mízními uzlinami naplněnými hnisem, běžným úkazem bylo i odumírání koncových částí těla .

Plicní forma této nemoci pak byla téměř vždy smrtelná.

Popisované choroby se v těch dávných časech velmi rychle šířily a jelikož nebyla známa antibiotika, bylo tehdejší obyvatelstvo proti jejich působení prakticky bezmocné.

A tak postůjme u těchto symbolů bolesti a nezměrného utrpení v hlubokém a citlivém zamyšlení!

Dopřejme chvilkou ticha klidu a pokoje těm, co zde na věky odpočívají.

Byli lidmi jako my, i při těžkém svém životě se radovali ze života, který jim byl z těla bolestně vyrván osudovými ranami tehdejší nepokojné doby.

Nezapomínejme!

Jaromír Slavíček