Mám stříbro ze Soči

Mám ze Soči "stříbro", a nikde se o tom nepíše.

Bylo to tak. V roce 1971 jsem se zúčastnil jako začínající učitel zeměpisu s CKM zájezdu do Sovětského svazu.

Vlak z Prahy si zamířil při rozsáhlé ukrajinské  roviny, osázené většinou kukuřicí, do Moskvy..

Rudé náměstí, obchodní dům GUM, široké bulváry, „chlébnyj kvas". Na tyto objekty si vzpomínám asi nejvíce.

Po prohlídce hlavního města nám řekli, že poletíme do Arménie, letiště je prý kousek od města.

Jeli jsme k němu asi půl hodiny. Holt, vzdálenosti berou Rusové asi jinak než my..

Následoval několikahodinový přelet do Zakavkazí.

Let nad Kavkazem se nedá popsat slovy.

Vidět seshora Elbrus, Kazbek a další velehorské velikány, na ty úchvatné horské scenérie s ledovci se nedá nikdy zapomenout.

Přistání v arménském Jerevanu bylo bez problémů. Ale jako kdybychom z letadla vystoupili do mírně vyhřáté pečící trouby, takové tam bylo srpnové klima.

Město je vybudované z růžově zabarvených sopečných tufů, pórovitého materiálu, a to včetně do kruhu utvářeného náměstí.

Hned po ubytování jsme se autobusem vydali na projížďku městem.

Arméni nám vzhledově připadali hodně snědí, a jako kdyby trochu podmračení. Ale možná to byl jen prvotní a povrchní dojem.

Vzpomínám si tehdy na tam přítomné procházející se  rudoarmějce. V kraťasech a s tropickými přilbami na hlavách působili na nás hodně nezvyklým dojmem..

Z Jerevanu se nám všem naskytl úchvatný pohled na biblický Ararat, ten ovšem byl už kousek na turecké straně hranice.

Původně jsem se domníval, že se jedná o mrak, tak vysoká to byla ta hora. Ono také mít více jak 5 tisíc metrů, to přece není Velká Javořina.

Vyhlížel jsem na něm Archu Noemovu. Přirozeně marně.

V dalších dnech jsme zajeli k vysokohorskému jezeru Sevan, jindy zase nahlédli do skalního chrámu v Gegardu s mystickou atmosférou uvnitř, rozpoloženého již nedaleko iránských hranic.

Jinak všude kolem stepní krajina nebo dokonce horská skalnatá polopoušť.

Cesta z Arménie domů vedla před Gruzii.

Kolem jejího hlavního města Tbilisi nebylo tak moc vegetace k vidění, vyhradila si to až v Kolchidské nížině, pozvolna se k moři svažující.

Typické subtropy, vavříny, palmy, citrusy nás provázely všude kolem.

Podél pobřeží jsme si to zamířili k Soči, kde jsme se asi týden rekreovali.

Vzpomínám si na pláže s oblázky, po písku na rozdíl třeba od rumunského pobřeží ani památky.

Stačilo pár metrů vstupu do moře a člověk už nedosáhl nohama ke dnu.

Celkově mně Soči připomínalo svými sanatorii Luhačovice, ale na rozdíl od nich v délce několika desítek kilometrů.

Jeden den pro nás, tehdejší účastníky zájezdu, naši ubytovatelé zorganizovali „malý olympijský turnaj" ve stolním tenisu.

Už ani nevím, kolik nás, tehdejších účastníků, se té soutěže účastnilo.

No, a já skončil v tomto stolně tenisovém klání na druhém místě.

Asi jsem hrál dobře, alespoň si to namlouvám. Odměnou mně byl diplom, jehož fotokopii přikládám

Tak tedy mám „medaili" olympijských her..

Nikde se o tom nepíše. Divné.

Ze Soči jsme dny a noci jeli opět vlakem přes úrodnou Kubáň, taktéž celou Ukrajinu s hutěmi ve stepi rozloženými, přes neuvěřitelně široký Dněpr do Kyjeva. Odtud, cestováním notně unaveni, avšak plni zážitků, zpátky do Československa.

Jaromír Slavíček