Lyžařský výcvik
Nejvzdálenější moje vzpomínky na lyžařský kurz se váží na polovinu sedmdesátých let. První takový jsem se studenty absolvoval až v Krkonoších. Z té doby si vzpomínám pouze na dojezd autobusu, tuším na Výrovku, od které jsme šli až na Luční boudu pěšky.
V husté mlze, mrazu a v občasném sněžení. „Já už nemůžu, končím,“ zasténal vedle mě jeden mladík.„Pojďme, pojďme, kdo usedne, již nevstane! Umrzne!“ povzbuzoval jsem některé viditelně rezignující jedince.
Cesta byla dlouhá a úmorná. Po pravé straně cesty ze sněhu trčely tyče značící jednak cestu, jednak nás občasnými tabulkami varující před odbočením z ní.
Nedaleko se totiž nacházely lavinové svahy. Konečně jsme dospěli k chatě a vešli dovnitř.„Jsme zachráněné,“ dvě dívky konstatovaly. „Mám tentýž pocit,“ přidal jsem svůj souhlas.
Ubytování bylo slušné, až na to dlouhé čekání před ním dole v hale. Lyžovali jsme poblíž zakázaných Kozích hřbetů, ty už tehdy byly rezervací, většinou za docela pěkného, i když mrazivého počasí.
Sněžka byla pohledem coby kamenem dohodil, bohužel však nebyla v plánu našeho pobytu, takže jsme výstup na ni museli oželet. Další kurzy jsme už volili u nás, zprvu na Moravě v Jeseníkách.
V prvopočátcích, tedy koncem sedmdesátých let, jsme u školy ještě nakládali lyže na střechu autobusu, později už do boxů ve stěně vozidla. Lyže byly rozmanité kvality, i zde se projevovaly rozdílné finanční možnosti rodičů studentů.
Po usazení do autobusu jsme si to zamířili na Ramzovou v Jeseníkách. Projet celou Moravou trvalo dost hodin, takže nebylo divu, že jsme se těšili na dojezd do cílového místa.
Ale jak se zabělaly vrcholy Jeseníků, nálada se razantně pozvedla. Na Ramzové jsme vysedli a vydali se pár desítek metrů k ubytovně. První vizuální dojem z místa pobytu příštích dnů byl nic moc.
Ale mělo to být ještě horší. Dnes by do takové ubytovny už nikdo nikoho nedostal.
Objekt vypadal evidentně zchátrale.
Učitelská šlechta, tedy starší kantoři, ta měla výhodu ubytování v blízkém hotelu. My, mladší učitelé, jsme byli se studenty nakvartýrovaní v místnostech, ve kterých kdyby byly jen folie v oknech, vyšlo by to nastejno!
Zima se noc co noc vkrádala do našich těl.
Na noc se člověk musel nabalit vším možným. Skoro jsme se těšili na ráno. Po snídani jsme sebrali lyže na ramena a hurá do svahu.Tam, ať už v Jeseníkách nebo později v Javornících, vše začínalo rozřazením studentů do výcvikových družstev.
Kantoři se postavili pod svah a studenti shromáždění nahoře se po jednom na lyžích spouštěli k nám dolů. „Mistři světa“ byli ke své spokojenosti zařazeni do družstva prvního, ti, co se svalili na zem hned po odpichu svými hůlkami, do posledního.
Ostatní lyžaře jsme hodnotili podle toho, kolikrát a jak se dokázali při své jízdě zatočit. Oceňovali jsme i způsob, jakým se uměli zastavit.Bezprostředně po tomto úkonu se dozvěděli rozsudek.
„Druhé, třetí družstvo!“ jejich zařazování do družstev pedagogy bylo rázné a nebylo vůči němu odvolání. Vzpomínám si v této souvislosti, že jedna dívčina s rozevlátými vlasy se začala po našem odmávnutí v široké stopě řítit přímo na nás.
„Lidi, ona nás chce zabít!“ vykřikl jsem. Uvědomili jsme si hrozící nebezpečí a uskočili stranou.
Prolétla kolem nás, vydávajíc jakési neidentifikovatelné zvuky, a směřovala k blízkému lesu. Šli jsme po jejich stopách a našli ji zabodnutou lyžemi v jakémsi pařezu, ale v celkem dobrém duševním i fyzickém rozpoložení.
Omlouvala se, že za všechno může les, který se jí postavil do cesty. „Nejméně lyžařsky vyspělá“ družstva zůstávala v nižších polohách svahu, členové těch zdatnějších vystupovali výše a výše.
První družstvo kamsi až k „nebesům“ a po krátké instruktáži jezdilo skoro jak Stenmark v nejlepších letech. Píšu to samozřejmě s nadsázkou.
Jeho členové využívali vleku každou chvilku, takže jsme jim záviděli. My ostatní jsme totiž museli po absolvování své jízdy stromečkem vystupovat do výchozího bodu sjezdu.
„Stoupáme, stoupáme, jsme mladí, ne?“ Trochu jsem si tím výrokem fandil.
Ale celkem se dařilo, někteří studenti se postupně svým uměním lepšili, jiní se však přes veškeré úsilí nenaučili lyžovat nikdy. Ale třeba vyniknou v jiném sportu, anebo v jiné činnosti, tak co.
Snaha nás instruktorů při výcviku však byla veliká a příkladná. „Musíš do kolen! Přenes váhu na spodní lyži! Nevystrkuj tolik zadek!“
A pořád tak dokola zněly naše pokyny. Těch pádů, co bylo vidět na svahu, ale i smíchu je doprovázejících, no užívali jsme si všichni.
„Bože, viděli jste to? Snad přežil!“„Ale jo, pane profesore, podívejte, už vstává!“ okolí se řehtalo.
Byly i roky, kdy bylo sněhu tak málo, že nám nezbývalo, než chodit se studenty na dlouhé vycházky, zpravidla po hřebeni na Šerák. „Mně se néchcéé,“ ozýval se nářek.
„Takových by bylo, jdeme!“ byli jsme, my učitelé, nesmlouvaví. V každém případě se na těchto i jiných akcích stmelovaly kolektivy, to bylo nesporné.
Po několika letech, když už jsme si na Ramzovou zvykli, jsme se nuceně přesunuli do údolí Bečvy, ať už do hotelu Potocký, Miloňové a ještě kamsi, už si nevzpomínám lokalitu.
V novější době se jezdí na Soláň a Čarták, jestli se nemýlím. Čekal nás nový personál ubytovacích zařízení i jiný charakter svahů. Zážitky z celotýdenního výcviku jsme měli i nadále, stejně jako v minulých letech, podobné a pěkné.
Po večerech si studenti organizovali společnou zábavu, bylo se na co dívat a co poslouchat. Občas do ní zatahovali i kantory.
Kdysi jsem na Miloňové vyfasoval od studentů imitaci labutě, ptačí jméno mám, tak to nebylo pro mě tak obtížné. Ladně jsem mával rukama, kroutil hlavou a v duchu nestále vzpomínal, jak to dělala baletka v Labutím jezeru.
Po skončení svého letu jsem byl oceněn velkým potleskem, skoro jsem uvažoval o změně povolání. Myslím to samozřejmě ironicky.
Jindy jsem měl jedné kolegyni na kolenou vyznat lásku. Svedl jsem to tehdy ještě na nebolavých kolenou bez problémů. Na moji žádost o její ruku však nedošlo, takže jsem zůstal svobodný.
Ale ne vždy byla idyla. Někdy byly problémy s kázní, jindy s úrazy.Vzpomínám si na jeden z izolovaných lyžařských kurzů ještě v Jesenících. Jedna dívenka z mého družstva si zlomila nohu.
Po dojezdu ze svahu si sedla na kotník, křuplo to a bylo zle. Ani moc nenaříkala. Kolega Jura ji na zádech odnesl ke stanici vleku, tam přijela sanitka a odvezla ji do nemocnice v Jeseníku.
Každý večer jsem za ní chodil kolem památníku na upalování čarodějnic a dotazoval se na její zdravotní stav. „Bolí to? Už ne, já vím. Vydržte, do vaší svatby budete fit!“
Zůstala svým pobytem až do konce kurzu a zasádrovaná se s námi vrátila domů, do Podolí.
Tuším, Hastíková se jmenovala.