Lidové zvyky
Lidové zvyky, to je ten pohádkový poklad, který se ukrývá prakticky v každé slovácké dědině, Drslavice nevyjímaje.
Ať už se jedná o zvyky masopustní, známý fašank, anebo zvyky velikonoční spojené s hrkáním, či zase vynášení Létéčka a Marka
K těm, které ani po čase neztratily nic ze svého půvabu, patří nesporně hrkání.
Začíná na Zelený čtvrtek, kdy po zpěvu Gloria umlkají kostelní zvony, aby odletěly do Říma.
No a jejich lidské srdce oslovující vyzváněním právě nahrazuje již zmíněné - hrkání.
Ale celý tento krásný lidový zvyk se musí dít podle přesně vymezených a dodržovaných pravidel.
Jak vzpomíná pamětník těchto zvyků, pan Chvíla, hrkače od nepaměti vyráběly zlaté ruce místních řemeslníků, jazyk hrkače i jeho válec musely být vyrobeny z tvrdého dřeva, aby dva dny svého pracovního vypětí něco také vydržely.
Ti, kteří s nimi vykročili do ulic a uliček, byli hierarchicky rozděleni na vůdčí „pány" a „podpány", tedy starší a mladší kluky.
Toto věkové rozdělení bylo respektováno při pochodu vesnicí, v čele zástupu šli největší chlapci, za nimi pak ti menší z chlapců
Páni, jelikož byli nejstarší a nejzkušenější, měli na starosti organizaci celého tohoto děje.
Jim podřízeni byli podpáni, a těm nezbývalo než na slovo poslouchat své starší, zkušenější kamarády. Byli jimi vysíláni k hrkání i do těch nejmenších postranních uliček.
U dolní kapličky se pak po odhrkání všichni sešli a pomodlili se. Menší hoši dostávali za svoji službu od pánů odměny v podobě malých sladkostí.
V noci z pátku na sobotu, tedy v takzvané „panské noci", se však mezi sousedními obcemi odehrávaly prestižní události, kdy bylo nutno zamezit, aby „Hradčovjané" neodhrkali na okraji Drslavic to, co přináleželo místním.
To by byla přece ostuda nevídaná. A tak „Drslavjané" v noci z pátku na sobotu na okraji své obce stavěli hlídky a na stráži se poctivě střídali.
Spali vždy společně u některého z kamarádů, dříve třeba i ve stodůlce nebo v maštali „za konima," a ráno ve tři hodiny už znovu šli na hlídky.
Oni sami však také snažili vpády Hradčovjanům oplatit, a tak nejednou potajmu pronikli do jejich obce a odhrkali potřebné. Podle pamětníka pana Chvíly se jednou Drslavjané schovávali i na hradčovickém hřbitově...
Že při střetech obou komunit občas přibyla nějaká ta boule na hlavě a i rozbité hrkače se musely opravovat, o tom nebylo pochyby.
Na Bílou sobotu dopoledne obcházeli „páni" vesnici dům od domu, u dveří zahrkali a zazpívali...
„Tetičko a strýčku, přišli k vám páni, abyste nám dali něco za hrkání." Pamětníci říkají, že se tomuto dříve říkávalo, že vybírají „na chudého hřebca".
Dostávali peníze nebo vajíčka, která zase prodali a vydělané peníze si rozdělili.
Na Bílou sobotu v poledne potom hrkalo naposled.
Jiným zvykem, který tak trochu upadl do zapomnění, bylo takzvané
Štandrlování.- gratulování
Tento lidový zvyk byl spojován se svátkem hlavně Josefa, Františka, Jana, Anny, Kateřiny, Marie, prostě jmen, která se vyskytovala často.
Po válce z obce vymizel, snad proto, že se v uplynulých desetiletích tato typicky česká jména přestala užívat v míře, v jaké to bylo zvykem v minulosti.
Šlo spíše o gratulace mezi příbuznými a týkaly se výlučně jenom chlapců.
Gratulanty byly většinou děti od předškolního věku až do čtrnácti let vyzbrojené lžícemi a těmi pak vzájemně ťukaly o sebe a zpívaly.
Jeden z chlapců pískáním svolal ostatní a křikl:
„Kluci, dneska je Joséfka, jdeme štandrlovat."
Z hloučku se ozvalo:
„Začnem z horního konca od Chvílů a potom pudem k Pijáčkom a Koníčkom, pěkně jim zazpíváme a za to, co si vyštandrlujeme, tak si něco dobrého kúpíme."
Pak už zaznělo ze všech stran:
„Tak už pojďme : 'Pukaly lavice, pukaly stolice, pukaly aj dvéře, Jozéfku , Františku, otevři nám. Když nám neotevřeš, do rána umřeš, muziku vyhrávat neučuješ. Ten Hrubošůj, Chvílůj domeček stojí na dolině, v saméj rozmarýně.'"
Každý si bral z domu 2 starší lžičky. Zpívání se opakovalo víckrát, když v domě otevřeli, gratulanti dostávali drobné mince nebo sladkosti.
Když se tak člověk pozastaví nad vyzpěvovanými pořekadly tehdejších mladých, neubráníme se dojímavým pocitům z krásné lidové mluvy, k ní se přimykajících příbuzenských vztahů a vůbec působivé atmosféry tehdejšího venkova.
Již nečetní pamětníci uplynulých, dávnějších časů říkají, že před válkou měli lidé k sobě tak nějak blíž, než je tomu v současné uspěchané době.
Rodiny držely více pospolu a i když život vesničanů byl provázen tvrdou prací na polích, byl prodchnut vědomím vzájemné soudržnosti daleko více jako dnes.
Přinejmenším v tomto ohledu máme našim předků co závidět!