Kulturní zážitek

Výstava mladých brodských výtvarníků

V galeriích je vždy co k obdivování, ke zraku pohlazení, na tom se shodneme.

A tak mně stačila e-mailová pozvánka k výstavě absolventů cyklu uměleckých výtvarných kurzů Vlastní cestou, a byl jsem rozhodnutý.

Přece musím navštívit výstavu mladých, začínajících umělců, tedy těch, jejichž tvorba by dosud neměla být zatížena pracovními stereotypy.

Lákadlem pro mě byla především představa, že mládí se snadněji inspiruje k vlastním projektům, neboť umí propojit svou kreativní činnost s žádoucími inovativními postupy.

Samotný výstavní sál ZUŠ svou vyváženou architektonickou strukturovaností přímo vybízí k pořádání výstav tohoto druhu.

Kombinace měkkých bílých a šedých barev podlaží i stěn v symbióze s nenápadnými, téměř nepostřehnutelnými stíny a polostíny navozuje v těchto místech dojem harmonie, ticha, nezbytných to předpokladů pro vstřebávání uměleckých zážitků.

Po mém příchodu mě čekala chvilka postávání a pak, po krátké úvodní hudební vložce, si slovo vzala paní ředitelka ZUŠ,  paní Mgr. Hana Mahdalová, která nám v krátkém, stylizovaném proslovu výstavu výtvarných děl tématicky přiblížila.

Uvedla, že se jedná o umělce, kteří si již přes své mládí mohou dovolit vytvářet díla méně standardním způsobem.

Jinými slovy, mohou se vydávat  svou tvorbou cestami dosud málo prošlapanými, do značné míry originálními.

Mimo jiné konstatovala, že mladí výtvarníci se nespokojují ve své práci s tradiční dvourozměrností svých kreseb, ale vhodnými technikami dávají očím vnímavého pozorovatele i prostor k vnímání rozměru třetího.

V tu chvíli jsem si v duchu kacířsky říkal, a co čtvrtý rozměr? O něm se přece začíná mezi fyziky stále více hovořit.

Ten však vyžaduje mimořádnou abstrakci, kterou snad chápou jenom fyzikové. Ale už i někteří umělci se ji pokoušejí vdechnout do svých děl.

Závěrečnými větami nám paní ředitelka neopomněla jmenovitě přiblížit i skromné a sympatické autory vystavovaných a na obdiv čekajících výtvarných kouzel.

A pak už jsme mohli dychtivě vykročit k panelům a kochat se těmi nejrozmanitějšími kresbami a obrazy.

A věru bylo se na co dívat, ať už to byly akvarely, olejomalby a další užité výtvarné techniky.

Již na první pohled bylo zřejmé, že mladí umělci umí pracovat nejenom s barvami, ale zejména s tvary a jejich kompozicemi.

Námětově se obrazy přirozeně lišily.

Pozoruhodné byly portréty, a to tak svým provedením věrohodné, že by se snad i „fotografie, stejně tématicky zaměřené, mohly nad sebou zamyslet“.

Jiní výtvarníci se ve své tvorbě nechali inspirovat svěžími květy a tvary rostlin, ba i podmořským světem řas, vystupujícími bublinkami z hlubin či na hladině dovádivými mořskými vlnami.

Jako geograf jsem se při prohlížení obrazů doslova viděl, jak procházím uličkou toskánského města, podél benátského kanálu či nábřežím holandského Amsterodamu.

Seznámil jsem se, stejně jako ostatní přítomní, i s perokresbami, a to jak v lineární, tak i  objemové podobě.

Byl jsem prostřednictvím znamenitých skic uveden do světa prostorových objektů s jedinečnými detaily.

Netušil jsem, jak obsáhlé jsou možnosti černobílé a kolorované kresby, a jak bohatá a pestrá jsou originální kreslířská témata.

Nemělo by to vyznít frázovitě, ale popisovaná výstava byla nesporným vizuálním zážitkem pro všechny věkové kategorie, ať už to byli mladí lidé, ale i osoby dřívějšího data narození.

Bezesporu byli mezi námi i ti, kteří daleko lépe než já dokázali ocenit vystavované kresby a malby.

Ale i já jsem dopřál svým smyslům intenzivní hodinový prožitek, jehož odměnou mně byly vlastní představy.

Těmi jsem možná překvapil sám sebe, a díky nim jsem začal alespoň v těch chvílích odlišně vnímat svět, který nás obklopuje.

Ptal jsem se po svém odchodu z výstavy svého fotoaparátu, co na viděné říkal. Odpověděl mně, že je mu ctí ponechat si zaznamenané obrázky ve své paměti!

Co na to říct?

Pohladil jsem ho…

Jaromír Slavíček