Kroupy

Kroupy

A zase to vedro, i dnes, tedy v pátek.

Na teploměru mám sice „jenom" 31 stupňů, ale i tak se přes den doma skrývám a jen občas vyrážím na zahradu pro pár dozrávajících švestek.

Jsou ještě nakyslé, ale když tak svou modrofialovou barvou lákají, kdo by po nich nesáhl.

Dívám se v počítači na radar.

V Čechách už prší, ti se mají. Jinak déšť nemusím, ale po týdnech úmorných veder, kdo by se na něj netěšil.

A hle, na severovýchodě, asi nad Beskydami, vidím ze dvora silné typické kumulonimby, tedy bouřky.

Ale odtamtud k nám asi nezamíří. Něco se ale klube na slovenské straně Bílých Karpat, a to by mohlo být pro Uherský Brod srážkami nadějnější.

Z balkonu s dalekohledem na očích přehlížím jižní obzor. I tam, těsně nad ním, objevuji veliké bouřkové mračno, které se rychle přibližuje.

Už slyším i burácející hrom.

A je to tady. První kapky vítá vyprahlá, doslova žíznící země.

Jak osvěžující pocit. Hned se člověku o poznání dýchá lépe.

Určitě děkují dopadajícím dešťovým kapkám i pohledem nevzhledné, už značně seschlé trávníky, ale přirozeně i keře a  stromy.

Konečně budu moci přestat se zaléváním broskvoně.

Jenom jestli těch srážek bude dostatek, zvažuji. Chtělo by to alespoň pár desítek milimetrů.

No uvidíme.Stejně je to letošní léto nějaké divné.

Ale co to?

Slyším jakýsi klapot.

Že by tak velké kapky dopadaly na nedaleký plechový přístavek?

Pohlédnu ven.

No, to snad není pravda. Kroupy. A jak veliké. Čím dál tím větší.

Bubnují jedna za druhou na okenní římsu. Odrážejí se a obloučkovým letem narážejí na vše kolem. Mám pocit, že bijí i přímo do okenních skel.

Takový je to rámus.

Spěchám pro fotoaparát. No, ale z pokoje toho asi moc nevyfotím.

Musím ven, hrom mně duní přímo nad hlavou a jeden blesk střídá druhý. Snad nebudu konkrétním předmětem jejich zájmu.

Ze zápraží verandy odvážně vyrážím několika přískoky ven..

„Au, au," dostávám do hlavy jeden zásah za druhým.

Krčím se s bolestnou grimasou v obličeji, tisknu spoušť fotoaparátu a rychle se vracím do bezpečí domova.

Pohled z okna na příval snášejících se krup je ale pěkný, nebývá to úkaz až tak častý.

Sleduji, jak se ta bílá tělíska při svém pádu navzájem křížem míjejí, nepadají tedy jen v jednom směru.

Zajímavé...

Bezohledně rvou listí, pravděpodobně narušují i dozrávající plody, které pak budou bohužel podléhat hnilobě. No holt, taková je příroda. Krásná, někdy však i krutá.

Snad dopadající kroupy nepoškodí lakování aut, ale myslím si že ne, nejsou zase až tak rozměrné.

Odhaduji jejich velikost do dvou centimetrů,

Citelně se ochlazuje. Z 31 stupňů na devatenáct během několika minut.

Tuto změnu jsem si ještě před necelou hodinou toužebně přál.

Nyní však začínám mít pocit nezvyklého chladu a začíná se mně stýskat znovu po teple?

Člověk neví, co vlastně chce, věčně je nespokojen.

Bouře se pomalu s dozvuky dunění vzdaluje.

Vyhlížím na protrhávající obloze duhu. Ne, ne, přes veškeré úsilí ji nevidím, snad jindy...

Postupně se má v dalších dnech podle televizních „rosniček" opět oteplovat.

A znovu tedy bude naše tváře oblažovat sluníčko, tak jak to bývá v srpnu zvykem.

Nakonec proč ne, ale už jenom, prosím, s rozumem, ne tak sálavě jako v posledních týdnech.

Jaromír Slavíček