Krivoklátská dolina

Krivoklátská dolina

Není až tak známá mezi turistickou veřejností. O totiž přístup do ní je z moravské strany hodně komplikovaný. Nejenom autem, ale i veřejnou dopravou. Do slovenské části Bílých Karpat s bílými skalami je většinou nutno překonat Vlárský průsmyk.

Žel, s výjimkou Arrivy jím vlaky už neprojíždějí, autobusy jakbysmet. Takže zbývá právě ta Arriva, ale i ta jezdí nepříliš často. Vyjíždí z Uherského Brodu až po poledni, takže moc času mně k průzkumu soutěsky nezbývalo.

Ale přesto jsem tento vlakový spoj volil, abych vystoupil v Nemšové, výchozího to bodu pro cesty, dál. Po půlhodince čekání jsem autobusem přejel z ní do Pruského, a teprve pak do Krivoklátu. První dojem z obce byl vcelku příznivý.

Uvítaly mě pěkné, již modernějšího vzhledu domky, i když poněkud menší než u nás, ale také prosté dřevěné chaloupky. Soutěsku jsem znal z fotografií, skutečnost tomu v podstatě odpovídala. Akorát jedna její strana byla zakryta hustou stromovou a křovinnou vegetací, takže se tím klasický obraz soutěsky poněkud stíral.

Fotil jsem tedy každou její stranu zvlášť, což nebylo úplně po mé chuti. Soutěska pak na fotografii nevypadá, jak by měla. Proto nyní používám fotografii soutěsky před vegetačním období, kdy více vyniká její kaňonovitý ráz.

Navíc jsem si musel počkat na okamžik, až slunce vyjde zpoza mraků. Nebylo divu, že jsem prosil v duchu mračna, aby se rozestoupila. V jednu chvíli mě vzala na milost, nesměl jsem s foťákem zaváhat.

Po následném vstupu do soutěsky jsem konstatoval její nepatrnou délku, snad jenom pár desítek metrů. Její kraje lemovaly vysoké vápencové skály. Zvláště pozoruhodná byla zešikmená a hladká západní stěna soutěsky.

Soutěsku jsem procházel souběžně s Křivoklátským potokem, který o sobě dával svou hlučností vědět. Holt, bylo po deštích. Kéž by jich bylo v současné době více…

Dál mě čekala cesta k Dračí studni, ale o té už jsem psal.