Kosenka po požáru

Kosenka po požáru...

mlhavým ránem kotouč Slunce prosvítal,

den plný nadějí valašskou krajinu uvítal,

přípravy k Jarmeku již večerem skončily,

leč přátelé Kosenky hlavy smutkem sklonili

plameny zahrozily tou nocí temna světů,

posmutněla krajina, utichlo úsměvů letů,

srdce tu sevřelo se předtuchou mučivou,

spatřilo ono Kosenku do černého oděnou

 

vše, co v místě vidět, ruch města ohlušuje,

obavy budoucna naše nitra prostupuje,

Kosenky zmar mnohé z nás bolem mění,

toť krutá skutečnost, ne mysli zlé snění

 

pohledy v dílo zkázy trhají tělo i duši,

mnozí z nás neblahost příštího již tuší,

s otázkou, zda bude Kosenka někdy kvést,

myšlenky nejistot klesají do prachu cest

 

dnes sražení na kolena bez světla paprsku,

mrak temna na čas zbavil slunce svitu lesku,

i když z očí proudy slz lze jen těžko zastavit,

musíme s láskou zrakem stavení opět pohladit!

 

postůjme u Kosenky ve chvílích nelehkých,

dlaň jí nastavme v okamžicích pohnutých,

složit ruce v klín, to, bohudík, se nikdy nestane,

věřte, pomoc ze všech možných stran zavane,

 

a Kosenka

jak bájný Fénix z popela

opět povstane!                                                                                             JaS