Konečně rostou

Bylo už na čase

V posledních týdnech se začaly množit zprávy, že houby, respektive hřiby, konečně rostou. Vábení lesa jsem přirozeně nemohl odolat. S taškou v ruce jsem se v pátečním předpoledni autobusem vydal do nitra Bílých Karpat. Konkrétní místo pochopitelně neprozradím. Z dostavníku jsem šel asi kilometr po lesní cestě do svých míst.

V nich jsem vloni nasbíral slušné množství „darů“ lesa. Jenže…nedaleko mé lokality jsem na mýtině zazřel postávajícího muže s košíky u nohou. Když jsem k němu a košíkům přišel blíž, oči mně mohly vadnout z důlků. V obou košících jsem dohromady spatřil snad stovku nádherných praváků, no samých „chlapáků“. „ Tak honem, pane, kde jste to našel? Ukažte aspoň rukou!“ Samozřejmě jeho informace byly skoupé.

Slíbil mně večer poslat aspoň fotky… O pár okamžiků později se z lesa vynořila jeho partnerka, i ona s námahou sebou vlekla přeplněný košík. Dali jsme řeč, ovšem nejenom o houbách. Ukázalo se, že hovořím s bývalým starostou známé obce. A tak jsme probrali ohledně jeho sídla vše možné, ale já už byl na trní. Moje místa totiž byla na dohled. Nabyl jsem ale zlého tušení. Rozloučil jsem se se sympatickou dvojicí a vydal do říše svých snů.

Ale běda, moje předpoklady se potvrdily. Nikde v ní ani ň! Prolézal jsem houštinami, zraňoval se větvemi a „drtil“ zuby. Proč jsem nemohl přijít do svých míst o půl hodiny dříve, spílal jsem si v duchu. Úplně nejlepší by ovšem bylo „můj půlhektar“ oplotit a vybavit kamerovým systémem. Leč, to nebylo možné, holt, státní lesy.

Tak jsem se vydal o kus dál, ale podobnými „výsledky“. V jednu chvíli, když jsem se hlučně drápal hustým křovím a kopřivami do půl pasu zpět na cestu, tak se z ní ustrašeně ozvalo. „Karle, Karle, jsou tady divočáci, utíkejme!“. Když mě záhy uviděla, tak ji určitě „spadl kámen“ ze srdce. Ovšem já procedil mezi zuby: „Paní, ještě nemáte vyhráno, já občas divočák bývám!“ Ale to už se na její tváři objevil úsměv.

Opět jsme spolu s jejím příchozím manželem dali řeč, tentokrát o jejich vesnici. Svět je, jak se říká, malý. Vydal jsem se dál s nepatrným úlovkem několik obstarožních praváků. Začal se vracet k silnici a pořád nic. Už jsem zcela resignoval. Když tu náhle se mým očím představilo kolo muchomůrek červených. Jednak halucinogenní krása, jednal avizování hřibů pravých. Jen o pár sekund později k mé „halucinaci“ opravdu došlo, neboť jsem před sebou v lesním porostu spatřil nebeskou houbařskou krásu, nevymýšlím si!

Na ploše jen několika čtverečných metrů můj zrak oslovilo více tucet talířovitých klobouků, evidentně zcela zdravých praváků. Nemohl jsem překvapením ani dýchat. Ocitl jsem se ovšem v minovém poli. Bál jsem se učinit jeden jediný chybný krok, to abych na nějaký překrásný exemplář nestoupl a nepoškodil ho.

Z tašky jsem s upřímnou omluvou vyhodil „důchodce“ a začal sbírat tu „pohádku“. Dohromady to dělalo odhadem snad dvě kila. Došel na zastávku a sjel do Uherského Brodu. Při cestě jsem neodolal pokušení ukazovat svůj úlovek spolucestujícím.

O závistivá blahopřání přirozeně nebyla nouze. Doma začalo pracné čistění, příprava večerní smaženice a sušení hub ve staré troubě. V duchu se za houbaře, profesionála, ovšem nepovažuji. Spíše mě napadá rčení: „hloupý sedlák, velké brambory“.

Ale ať, to páteční odpoledne stálo za to!

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173772
Týden: 548
Dnes: 124
  přihlásit poslední změna: 01.10. 2019 07:25:24