Kolegové jinak...

 

Škola je, jak kdosi trefně přirovnal parlament k termitišti, něčím obdobným. V čele tohoto obligátního společenstva stojí matka královna či analogicky a častěji otec král – ředitel. Ten je čas od času oplozován nápady zejména samečků, budoucích nástupců. Většinou jde o zástupce, kteří chtějí také leccos s předstihem dokázat, a to se jim časem i daří. Často ale musí spíše trpělivě čekat, až královna či král vylétnou a nevrátí se, ale to je úděl všech čekatelů na světě, pokud ovšem nechtějí celý proces nějakým nevhodným způsobem urychlit! Celé dění zpovzdálí pozorují přečetné dělnice i dělníci, jejichž úkolem je zajistit stabilitu společenstva a zdravou výživu těch nahoře i dole.

Samotné společenstvo svou atmosférou hubí jedince slabé a neduživé a eliminuje je přírodním, v našem případě spíše společenským výběrem. Dojde-li tedy přirozeným způsobem ke ztrátě funkčnosti matky královny nebo otce krále, metamorfuje někdo ze samečků do jejich pozic a přebírá jejich pravomoci

Zpět do areálu. Co to, je to vůbec možné, zase se kdosi na poradě na cosi zeptal. Ale co, mně je taky nesympatický, dobře mu tak!

Vnořuji se opět do svých myšlenkových plánů, tím ovšem přijdu o

řadu pokynů a souvislostí. Teprve nyní se cítím jak žák při vyučování, nemají to studenti v hodinách příliš snadné.

Všeobecně vycházet s lidmi ve svém okolí je náročné jako v každém kolektivu. Co člověk, to jiná povaha, u učitelů to platí čtyřnásob.

Je výhodné navazovat kontakty mezi subjekty komunikací ohledně hobby protějšků, hovor alespoň nevázne, lze odbočovat, rozvíjet hovor a ve většině případů končit setkání úsměvem. U mužů jsou velmi vhodná sportovní témata, někdy i pracovní. U žen tradičně nezklamou okruhy obchodní, ať už módní nebo potravně konzumní. Optání na děti je výhrou, a to i v případě, že se potomci zrovna nevydařili.

Velmi též záleží na aprobaci kolegů, co se týče diskuze. Matematici jsou věcní, strozí, někdy až komisní. Živější jsou přírodovědci, nejvýmluvnější bývají pochopitelně jazykářky. Naproti tomu jazykář v tomto směru je spíše jakýmsi hybridem, ale v dobrém slova smyslu. A je velkým uměním vycítit naladění protějšku, chce to určitou zkušenost, znalost jeho psyché, předností a slabin, a pak se dobrá věc musí zdařit. Povahové rysy nás vyučujících jsou nepopiratelně velmi složité, ale nesporně zajímavé. Jsou na škole učitelské typy překvapivě řečnicky poněkud méně výrazné, o to však pracovitější, jiní učitelé jsou zase až neskutečně řeční a současně citliví na jakoukoliv kritiku. Další si opět hrají na jakési showmany, srší vtipy a bonmoty na všechny strany, očekávajíc patřičná ocenění. Nelze ani opomíjet vyučující, kteří se rádi účastní různých zábavných akcí, na druhý den jsou však překvapivě docela výkonní. Je ale opravdu pozoruhodné, jak mnozí kantoři, kteří jsou vyloženými introverty, slovo abych z nich páčil, jsou u žáků docela oblíbení. To se nedá říct o jiných, jinak výmluvných, kteří tahají za nitky vzadu, jsou jakýmisi bazilišky, ale těch je dost i v běžných populacích.

Zajímavou skupinou, a to nejenom mezi učiteli, jsou věřící. Jsou nějací jiní, tiší, až odevzdaní, často pilní, spolehliví, ale většinou málo průbojní. Křivdu snášejí alespoň zdánlivě mnohem lépe jak ostatní, což až provokuje. Zcela určitě berou utrpení jako něco běžného a snad i nutného pro život. Pokud musí tito poslouchat filosofické úvahy biologa – materialisty, asi musí mít dost nepříjemné pocity. Myslí si pochopitelně svoje a sebelepší a propracovanější výklad kolegy, týkající se principů života, neotřese jejich náboženským přesvědčením.

Nemohu si nyní odpustit opětovně náhled na učitelský kolektiv z hlediska biologa, jak jsem to už čtenářům naznačoval.

Učitelé jsou klasickým příkladem nejenom jakési množiny nálad, viz výše v dobrém slova smyslu, ale i společenstva s rozmanitými vzájemnými vztahy.

Začnu případy symbiózy, tedy v tomto případě vzájemného soužití mezi kolegy, kdy obě strany se snaží vzájemně si vyhovět, ovšem jedna strana zpravidla vychází vstříc druhé častěji. Běžné jsou i vztahy neutrální, kdy jeden míjí nevšímavě druhého, ale to vlastně ani nejde, těžko kolegu míjet bez prozkoumání jeho zjevu a předpokládaných myšlenek. V jakém stavu se dotyčný vynachází, je zpravidla patrné na první pohled..

Musím se však i zmínit o formách kontaktů, kdy jeden vyloženě pracovně využívá druhého jedince, přičemž ten druhý to až tak negativisticky nevnímá. Tyto jedince nutno zavčas identifikovat a vhodným způsobem usměrnit do patřičných mezí, jinak mají tendenci přerůstat ostatním přes hlavu.

Vztahy mezi učiteli však procházejí dobově změnami, ale i tak se historicky vytváří relativně harmonický kolektiv, jakési klimaxové společenstvo, kdy v podstatě víme, co můžeme jeden od druhého čekat,  a čehož se taktéž příležitostně dočkáme. Učitelská společenstva se překvapivě upevňují v dobách nejistých a naopak tříští v časech relativního klidu, blahobytu. Zvlášť choulostivá je situace v časech rozdělování osobních příplatků a odměn. Pro informace všemožného druhu je škola v tuto dobu  doslova živnou půdou. Zejména kolegyně je vstřebávají bez ohledu na věk, starší z nich pak přece jen dychtivěji, přetvářejí je, obohacují o nová fakta a předávají dále.

Jako takové jsou ukládány do krátkodobé, ale i dlouhodobé paměti

pro případné další použití. Jde o rodový, v podstatě nevymýtitelný zvyk, který může být pro pomlouvaného i osudový, pokud vedení školy či jiná instituce mu bude přikládat byť jen sebemenší význam.

Boj proti této sani není jednoduchý. Docela se osvědčuje, že neseriózní informace se dále nafouknou kritizovanými až do absurdních rozměrů, tím se stanou nevěrohodnými a splní roli bumerangu pro pomlouvajícího. Jde o známý efekt sebeobrany při jiu-jitsu. Útěchou pro pomlouvané může být i to, že ten, o kom se nemluví, byť s pohanou, je zřejmě člověkem nezajímavým, společensky tedy méně významným.

Z kolegů se zdají být férovější muži, spory s nimi nemívají dlouhého trvání, jsou upřímnější, i když to neplatí pochopitelně pro všechny. Kolegyně mají tendenci k podezřívavosti, nesou prohru velmi těžce, nezapomínají a v řadě následných událostí dokáží nepříjemně vrátit své ponížení. Jsou kousavé, sarkastické, což není pochopitelně totéž jak ironie. Vycházím při tomto tvrzení z jejich názorů. Ježíši, co to píšu?

Snad nejnepříjemnější jsou osoby ženského pohlaví, kterým, jak bych to řekl s eufemizmem, se v životě zatím jaksi nedaří. Soustřeďují svou nevybitou energii ke kritickému posuzování všeho, co jim přijde pod ruku a do cesty, jsou všude, rady udělují bez vyžádání, jejich úsudek je rychlý a nemilosrdný. Jsou, alespoň některé z nich, docela pracovité a výkonné a patří tedy k těm, které za určitých okolností se mohou stát vedoucími pracovnicemi. I takové patří k učitelskému společenstvu a musíme je takto brát. I zde jsou pochopitelně četné výjimky.

Zpět. Mluvím o drtivé většině žen, které jsou kolegyněmi par exelans, spíše středně mluvnými, prostě těmi, na které je možno se prakticky vždy spolehnout a které člověk rád potkává. Zde bych chtěl vzdát obecně čest takovým ženám, které se dokázaly obětovat ve prospěch jiných. Vím o takových, a to nejenom na naší škole.

Vztahy členů společenstva k řídícím složkám jsou rovněž velmi tvárlivé, od poměrů relativně nezávislých, což si myslí zejména podřízení, přes formu jisté kooperace- spolupráce, až po vztahy konfrontační, které

ovšem přirozeně častěji ohrozí podřízeného.

Člověk přijde do styku spíše s těmi, co sedí na nižších větvích, než s těmi, co sedí vysoko v koruně stromu, ale ať je to tak nebo tak, občas něco shora dolů spadne, málokdy však žádané!

Ze sociálně ekologických pozitivních vztahů mezi kolegy jsou zajímavé tzv. protokooperace, kdy jen přítomností jiného učitelského elementu, např. přítele, se zbavujeme depresí, případně se dokonce dostáváme do dobré nálady. Dostáváme od něj řadu legálních, využitelných informací, které nám umožňují snadnější přežívání v kantorské  džungli.

Dalším stupněm vztahové pozitivity je tzv. komensalizmus, kdy využíváme druhého kolegy k dosažení svých cílů, aniž bychom jemu nějak ubližovali. Příkladem je okopírování jeho písemných příprav či využití pomůcek, které si pracně a dlouhodobě připravoval.

Nejkladnějším vztahem je pochopitelně již uváděná symbióza, tedy vzájemně prospěšný vztah zpravidla toho typu, že kolegovi něco předám a čekám od něj obdobnou úsluhu.Může jít tedy například o vzájemné zastupování, většinou povolenou formou.

Ze záporných vztahů vyjímám prostou alelopatii, tedy snahu někomu většinou pomluvou ublížit. Běžnými formami komunikace jsou dále konkurenční vztahy, kdy se snažíme dodat nadřízenému orgánu větší množství materiálů ne vždy jasného využití, dříve než tak učiní některý z kolegů.

Nikoliv vzácnými jevy, běžnými i v přírodě jsou vztahy kořistnické - predátorské, kdy nemilosrdně zatočíme s těmi, co se nám postaví do cesty, a parazitické, kdy jsme si vědomi, že na silnějšího nestačíme a spokojíme se využitím dotyčného kolegy, někdy i výše postaveného, a jeho postupným zeslabováním. Nedopustíme však jeho zánik, už také z důvodu jeho možného kariérního postupu. Často se však překvapivě vyvíjí ve sborovnách tzv. Stockholmský syndrom, kdy káraní a pronásledovaní vedením školy nabudou dojmu, že věznitelé to s nimi myslí vlastně dobře a naváží s nimi docela přátelské vztahy! Řídící pracovníci naneštěstí  ovšem častěji mají co do činění s druhy kantorů spíše přítulných, kteří dávají najevo téměř pravidelně a okatě svoji absolutní podřízenost, což lze snadno vypozorovat z jejich mimiky a vůbec submisivního jednání. Frekvence výše uvedených kontaktů s nadřízenými je značná, stejně jako množství dodávaných informací, sloužících autoevaluaci všech zainteresovaných. Všechno je tudíž na škole propojeno jemnými předivy vztahů, měnícími se  časem, že je někdy těžko se orientovat v prostoru a v sobě samém.

Rovněž společenstvo žactva směřuje ve svém vývoji v průběhu studia k dosažení vyváženého stavu, maturitou však dochází k jeho zákonité destrukci a vytváření kolektivu nového, zpravidla na vysokých školách. Jednotlivé druhy žactva se časem na škole prezentují svými potravně vzdělávacími nároky, některé v tomto ohledu jen usilují o přežití, jiné zase od prvopočátku vědí, čím se budou živit, převládá u nich pastevně kořistnická forma studia, opět další, nepříliš časté, preferují životní styl rozkladný až parazitický.

Ti nejúspěšnější se vidí již předem mezi vyvolenými, přemýšlejí o lukrativních pozicích ve společenstvech dospělců, jsou přesvědčeni o svém výjimečném nadání a nepochybují o svém úspěšném tažení Darwinovým přírodním výběrem. Zdali budou obohacením lidstva, o tom rozhodne mocný čas s nejistým začátkem, ale vždy zaručeným koncem.

Vztahy mezi oběma společenstvy, tedy učitelským a žákovským jsou dány školním řádem, jsou to vztahy nadřazenosti a podřízenosti. Dravější, predátorská učitelská forma má většinou pod kontrolou formu žákovskou, alespoň se tak domnívá. Snaží se ji ovládat, nikoliv však zničit, neboť existenčně je na ní pochopitelně závislá.

Společenstvo žactva je vývojově mladší, dosud bez větší specializace a tudíž perspektivnější, jeho tendence k množivosti je průkazná, potravně jde o všežravce, kteří se dokáží relativně lehce vypořádat s měnícími se podmínkami.

Oproti tomu společenstvo těch dříve narozených, tedy  učitelský stav, je stylem života značně konzervativní a bude v dohledné době muset přepustit ve společnosti otěže těm mladým otravným tvorům, kterým  dočasně vládne.

Ale napřed je musíme na naši školu nějakým způsobem získat, a k tomu účelu slouží dlouhá léta tzv. Den otevřených dveří.

Do návštěvních místností, tedy učeben, se snese námi kantory v ponurém listopadu kolem Dušiček to nejlepší, co ještě v kabinetech zbývá. Člověk je opět, podobně jako při inventuře, překvapen nalezenými objekty, které by mohl při výuce efektivně využít. Rozsvítím všechny zářiče ve třídě a čekám, koho zase čerti přinesou. Ono to ale většinou dopadne tak, že rodiče přivedou budoucí čerty. První skupinky návštěvníků se trousí do budovy, chodí od učebny k učebně a s větším či menším zájmem naslouchají naučeným sloganům učitelů o výhodách studia u nás. Někdy se obávám, že přijde tatáž skupina, já ji neidentifikuji a odpřednáším to samé, co před chvílí ode mě slyšeli. Zatím se to ještě nestalo, ale o trapasy stejně nebývá nouze. Např. když prošedivělí rodiče mně připomenou, že jsem je učil a člověk nepozná, zdali to říkají s vděkem nebo výčitkami. Tak nebo onak, prezentuji učebnu i výuku poněkud jednostranně, připadám si jako trhovec vychvalující vyložené zboží, to pěkné je na povrchu, to méně vonící někde vespod, na což se přijde až dodatečně.

Ale co, všechno zatím září a bliká. Je, byť ještě dlouho, před Vánocemi, usmíváme se, a alespoň tedy nějaké zpestření na škol  člověk má. S večerním časem a nastupující tmou návštěvy řidnou, vše utichá, postupně zháším, odnáším materiály k zaprášení znovu do kabinetu a nastává klid v místech, které jinak kypí ruchem až rykotem všedního dne.

Názory vládnoucí kasty na žactvo se prezentují na rodičovských seancích.

Na schůzky s rodiči nepřicházejí chovatelé nedospělců v příliš velkém počtu. Nejde většinou o oblíbená setkání. Přicházejí většinou ti rodičové, co chtějí slyšet chválu na své potomky, a pak přirozeně ti, co mají zájem, aby se jejich chovanci plánovitě přeměnili na vyšší  a úspěšnější vývojové formy a nic přitom nezmeškali.

Učitelé se obyčejně ve svých výchovných sděleních opakují a sdělují rodičům fakta, na která by  přišli v podstatě časem sami. Svou přítomností však učitelé nutí sebe sama k zalistování ve svých pamětech či klasifikačních záznamech a bleskovému provedení výpočtu prospěchového průměru nebo alespoň jeho vymyšlení. Sdělí potom rodičům ohromující závěr v tom slova smyslu, že výkonnost dospívajícího je dobrá, ale mohla by být eventuálně ještě lepší. Maminky žáků chtějí zpravidla vědět, jakým způsobem lze tohoto zlepšení dosáhnout, dozví se tedy, že nejspíše cestou učení, na čemž se vzápětí shodnou obě zainteresované strany. Všechny dialogy se vedou v časové tísni s častými pohledy na hodinky ve vztahu k odjíždějícím spojům.

Nemohu si opět odpustit poznámku k těm nahoře. Na vrcholu pyramidy regionálního školského systému stojí ředitel a jeho zástupci.

Toto vedení společenstva je přesvědčeno, že má legislativní právo

vést a usměrňovat podřízené v jejich pracovním procesu. Organizují tedy neorganizované a vydávají pokyny, kterými se musí podřízení řídit, nechtějí-li upadnout do nemilosti a stát se eventuelně pracovně přebytečnými. Naslouchajícím se doporučuje vyslechnout rady, porovnat je v duchu se svými představami a podle toho se zařídit. Kritiku je možno vyjádřit mezi sobě rovnými, i tam ovšem s určitou opatrností, neboť přátelství není geneticky fixované a jak známo, i stěny mají uši.

Někdy jsem míval pocit, zřejmě chybný, že vedení ústavu je příliš odtrženo od běžné školské reality, neboť se pohybuje ve vyšších myšlenkových hladinách. K přistání dochází až těsně při odchodu do důchodu, často pak bez vysunutého podvozku.

Objektivně je však nutno říci, že velet se musí, vadí spíše okolnost,

že jsou o tom více přesvědčeni ti nahoře a ne ti  dole, ti, co musí denně hodiny a hodiny trávit se stovkami žáků...

Čas od času proto vypukne ve sborovně vzpoura, někdy má jen slovní

podobu a je ukončena zpravidla obligátním závěrem vedení na poradě, končím, nebudeme dále diskutovat. V jiných případech, ovšem vzácných, se sepisují petice, ze kterých vedení sezná, že není něco v pořádku. Vyvěšené ve sborovně však nemají příliš velkou naději na úspěch, lepší je, když organizátoři chodí se svými výplody po kabinetech a se slovy, přece nebudeš narušovat kolegialitu, získají podstatně větší soubor dušiček.

Ne však všechny! Podepisují zavilí nepřátelé vedení, někdy i budoucí nástupci, po nich slabší jedinci, nedokážící se vzepřít vzbouřencům, a nakonec i ti, kteří zjišťují, že by se ocitli konec konců v menšině.

Rázně odmítají podpis přátelé vedení a sympatizující s řídícím centrem školy a pochopitelně ti, co mají často oprávněné obavy z následků svých činů.

Reakce kritizovaných ve vedení je různá, od bagatelizujích náhledů,

až po hysterické reakce. Moudřejší kormidelníci nechají revoluci vyšumět, čas je moudrý rádce.

Dalším objektem úcty, ale i kritiky, je třídní otec.

Třídní učitel je klasickým případem zařízení, zvaného hromosvod. Schytává stížnosti ze všech stran, od vedení školy za absenci a nekázeň třídy, tu první často ovlivnit nemůže a u druhého faktoru záleží na osobní odvaze a rozhodnosti, která není každému dána.

Třídní bývá někdy perzekvován i rodiči, kteří ho žádají, aby řešil to, co by si oni sami měli udělat doma sami a rázně. Třídní lítá jak čert po učebnách, aby zjevil studentíkům suplování, informuje o změnách, kterých je každý týden nespočítaně, dozírá na vybírání peněz na kulturní i nekulturní akce. Ne všichni třídní však jsou tohoto typu, typu tahounů. Řada třídních se spokojuje s daným stavem, nevyvíjí vždy potřebnou aktivitu, ba některým je třídní kolektiv tak trochu na obtíž. Jsou i takoví, kteří se za svoji třídu stydí, ať už kvůli jejímu prospěchu anebo chování.

Moc třídnímu nepomůže ani třídní samospráva, jejíž vytvoření je základní povinností otce třídy. Při neznalosti nastupujících adeptů vzdělanosti se často stává, že kantor při tvorbě žákovské samosprávy učiní kozla zahradníkem. Je však lepší ustanovit provizorium třídního magistrátu a teprve po čase zkombinovat zájem třídního se zájmem studentů.

V neposlední řadě je třídní terčem útoku svých kolegů, kteří mnohá svá pochybení rádi přenášejí na jiné. Svoji kritiku na třídního škodolibě prezentují třeba u společného jídelního stolu, čímž ovlivňují i jiné, v podstatě nezainteresované učitele.

Mají-li tito kritikové ještě větší pifku na třídního, pak své stesky

přednášejí na konferencích a pasou se na zdrcujících kritice

správce třídy vedením školy.

Není tedy až tak špatné někdy zastupovat třídního a poznat, jak se věci mají. Stává se tak v případě, že třídní onemocní virózou nebo má jiné důvody ke své dlouhodobější nepřítomnosti. Samotná nemoc, a to nejenom třídního učitel,e je svízelná záležitost, subjektivně i objektivně nepříznivá z mnoha příčin. Nemocný není příliš litován, je spíše zdůrazňována za něj suplovací povinnost. Samotnému nemocnému se podvědomě přitíží, když si uvědomí, že látka kterou měl probírat, buď vůbec probrána nebude anebo bude vyložena tím způsobem, že ji bude nutno znovu přepracovat.

Nemocnost na škole mezi vyučujícími není příliš velká, a to přesto, že snad polovina učitelů na pracovišti přítomná si stěžuje od samotného rána na bolesti hlavy, páteře, střevní a jiné potíže.Nevalné procento nemocenské, nověji žádná, v prvních třech dnech však většinou udrží churavějícího dotyčného ve školních prostorách. Kýchající a kašlající žáky uvádím jako zdroj infekce pro ostatní, u svých kolegů o této skutečnosti raději pomlčím.

Pokud  kolega se přece jenom dlouhodobě svěří do péče lékařů, chodí se kolem nemoci dotyčného potichu, šeptem či polohlasem se hodnotí jeho diagnóza, občas padnou i slova politování. Máme pocit, že se nás daná nepříjemná věc netýká, ale všeho do času. Pokud je nemoc osudového rázu, raději se vůbec o dotyčném nemluví.... A pokud dojde k tomu nejhoršímu, smutek ovládne celou školu. Stává se však, že i mezi studenty se přihodí tragédie, úraz či těžká nemoc. Učit ve třídách, odkud pocházel dotyčný, je velmi náročné, a to jak po stránce obsahové, tak zejména formální.

Mrazivé je loučení s dotyčným studentem v obřadní síni nebo v kostele. Člověk si v myšlenkách vybavuje mladého člověka, jeho tvář, způsoby jednání, říká si, proč právě odešel ten, jenž měl život před sebou, proč jeho potkal takový konec. Rozloučení se pochopitelně účastní jeho spolužáci a většina kolegů, kteří s ním byli v kontaktu. Ale proč jenom většina, copak ostatní nevědí, co se sluší a patří ?

V případě delší nepřítomnosti učitele pro nemoc se „vracejí" do školy na suplování důchodci. Rád je vidím, staré známé. Mezi takové, budu-li mít štěstí, se co nevidím rovněž zařadím. Přicházejí nejenom vypomoci ve výuce, ale i popovídat si s dřívějšími kolegy, znovu vstřebat ruch školních chodeb a lavic. Úzkostliví, aby něco nezanedbali, dělají až přemrštěné přípravy, zaplavují mozky mladých přemírou starších i nových faktů nebo alespoň promítanými filmy a vůbec mají snahu ty studentíky věkově přinejmenším o dvě generace mladší nějakým způsobem upoutat. Snad se jim to i daří, jsou přece něčím staronovým, ale celkový efekt nebývá až tak velký, neboť se nepředpokládá, že by zkoušeli či prováděli další nepravosti. Jsou přínosem i v jiném slova smyslu, popovídají, jak to v důchodu chodí a co nového si zase koupili. Vnesou do školy pocit klidu a smíření se stavem věcí.

Pokud mne samotného čeká vážnější forma nepřítomnosti, tedy např. operace, musí jít škola tak trochu na čas stranou. Musím si předem udělat pořádek ve svých věcech, tak, abych nebyl nikomu nic dlužen, pokud dojde na operačním sále k chybnému úkonu. I doma člověk musí zařídit potřebné... A co tak začít půdou ? A hle, co nevidím, pedagogické zápisníky minulých desítek let. Jak to letí. Listuji. Stovky a stovky jmen. Často nynější kolegové, dále pak lékaři, ba i primáři, inženýři. Vida, kam to až dotáhli. Někdy, řekněme vzácně, ale tyto zápisníky mluví o jejich mládí trochu jinak. Slabší, nepořádní, lenivější. Hemží se to nejenom dvojkami, ale i trojkami, ani o ty horší známky není příliš nouze. Samozřejmě většinově to neplatí. Že by sem tam nepříliš úspěšný středoškolský prospěch byl předpokladem úspěšné kariéry?

V každém případě je to velká naděje pro ty, kterým se momentálně ve škole nedaří.

Samotná operace je pro člověka obrovským stresem, naruší chod stereotypu běžného života. Často s člověkem v nemocnici zacházejí podle kastovního zařazení a ani věkový faktor není zanedbatelný. Leže na lůžku pochybné kvality se děsím představy, že mě navštíví kolegové a žáci a uvidí mě coby bezmocného, bledého a všelijak posešívaného. Ještě štěstí, že se občas v nemocnicích objeví tvář lékaře, kterého jsem kdysi učil a který by mohl v můj prospěch vykonat přece jenom něco pozitivnějšího.

Většina kolegů se však do školy po nemoci těší, byť ona zdraví

jedince částečně poškozuje, ale na druhé straně přináší jisté stavy blaženosti, finanční vyjímaje. Člověk v ní alespoň přichází na nové myšlenky, na které by doma při své nejlepší vůli nepřišel.

Pokud já sám zastupuji nemocného, a to třídního, funkčně povýším.

Představím se třídě jako jejich nový třídní tatík anebo méně věrohodně, jako nová třídní maminka.

Po nastávajících vzájemných rozpacích zopakuji některé pasáže

školního řádu, které si pro jistotu dodatečně ověřím. Bohužel čas od času dochází k jeho novelizaci, takže občas už neplatí to, co platilo dříve a já se dostávám do nesnází. Jako ostatní zákony, tak i školní řád by se měl uplatňovat individuálně, každý případ je tak trochu jiný. Zlý úmysl, krádeže, zjevná drzost by neměly být tolerovány, žel není vše na školách v tomto ohledu v pořádku.

Coby výběrčí daní sbírám první omluvenky, mnohé s podpisy rodičů,

kterým se dá věřit. Zahloubám se do třídní knihy, neboť chci zjistit

systém, kterým se řídil můj předchůdce. Musím se vyvarovat jeho chyb a postupně v nadprůměrném množství navršit chyby svoje.

Před třídou vystupuji jako drsňák, ovšem ve skutečnosti mám duši

filantropa. Chci vnést do třídy ze sborovny patřičné informace,

na většinu z nich ale stejně zapomenu, dříve než najdu učebnu své svěřené třídy.

Člověk v taláru dočasného či trvalého třídního časem někdy obhajuje trestné činy studentů, které by jinak u jiných ostře kritizoval. Stává se jakýmsi třídním advokátem, což si dříve nebo později odskáče.

Vděku se třídní ostatně nedočká ani po maturitě. Na začátku rozluky je sice pár karafiátů s poděkováním, někdy i slzami, posléze následuje několik sporadických návštěv bývalých studentů, pohlednice a potom už jenom zapomnění času. K opětovnému setkání dochází pak už jen na hřbitově, kde ovšem už zpravidla nejde o dialog.

Nejenom učitelskou prací živ je člověk. Býval, zejména v minulosti pověřován veřejně prospěšnou činností, do které nesporně patřila účast v komisích, vedením školy nařízené nebo doporučované.

Šlo např. o komisi mírovou, ve které jsme projednávali místní i globální problémy bez většího praktického efektu. Zajímavá byla i komise ekologická, u které bylo zajímavé sledovat, jak lze hovořit o přírodě zasvěceně, ale dlouho a bez pochopení potřeb naší trávící a vylučovací soustavy. Narážím tím na nekonečně dlouhé porady komise s řešením víc jak problematickým.

Nejkurióznější byla komise protialkoholická, kterou jsme zahajovali společným přípitkem a kde jsme nastiňovali drby o známých osobnostech města. Navíc mnohým členům tehdy hrozilo vyloučení pro neplnění komisních stanov. Při pozdějších silničních kontrolách byla moje legitimace člena komise spíše přitěžující okolností. I na večírcích jsem měl pocit, po přiznání své účasti v komisi, že se na mě ostatní přítomní dívali opovržlivě, až štítivě.

Takže nakonec jsem degradoval do funkce vedoucího předmětové komise a kabinetu zeměpisu.

Jako správce kabinetu mám na starosti mnoho učebních pomůcek. A právě s jejich nalezením je potíž, a to je prvořadá věc. Přestávka bývá příliš krátká na to, aby se tyto komodity našly v požadovaném množství a kvalitě. Mnohdy jsou neúplné nebo poškozené, a uznejte např. v biologii, co s lidským torsem, kterému chybí polovina orgánů anebo lidskou kostrou, kde počet kostí zdaleka neodpovídá údajům v učebnici. Naštěstí žáci mají pro recesi pochopení a učitel může dokonce chybějícího využít k ozřejmění úrazů a nemocí. Umění učitelů tedy nespočívá jen v kopírování dokonalého, ale i k vysvětlení toho, co není v dokonalém stavu a takovým nesporně náš svět je.

Inventář kabinetu neslouží jen k samotným výukovým cílům, ale zřejmě i na to, aby člověk vyhověl kolegům nebo častěji žákům, co se týče půjčování všeho možného. Což o to, rád tak činím, ale než se najde potřebné v tak krátké době, jakou nesporně přestávka je, trvá to chvíli a někdy se žádané neobjeví vůbec. Pokud ano, je mou povinností zapsat si dlužníka a vyžádat si od něj pravděpodobné datum návratu, myslím vypůjčené komodity. Problém je v tom, že často pro uplynulé zvonění nestačím udělat zápis výpůjčky, a pokud ano, udělám ho na kousek papíru, který přirozeně po čase nemohu taktéž najít.

Pak už jen zbývá rafinovaně se ptát po třídách, kdo má co půjčené. Občas na výzvu někdo skočí a vrátí, co dávno vrátit měl.

Nestane-li se tak, je třeba začít přemýšlet, jakým způsobem do budoucna odepsat ztracenou položku.

Dopoledne končí, a tak po vyčerpávající výuce nastává čas k obědu. Scházeje ze schodů k jídelně se setkávám s davy nasycených, kteří mně přejí dobré chuti. Poděkuji, ale co je vlastně komu po mých chuťových receptorech.

Rozmanitě naladěné kuchařky již plní talíře pestrými směsicemi něčeho, co nejenom pěkně vypadá, ale i chutná, zřídka kdy naopak. Je oprávněné tvrdit, že strava na škole je tou, která vyvolává slinění dle Pavlovova učení.

Jistěže je. Ale pokud člověk léta let učí o zdravé výživě, musí konstatovat, že přece je, ostatně jako všude, co zlepšovat. Chutné jídlo je občas doprovázeno mými úvahami o obsahu nasycených mastných kyselin a cholesterolu. Pro objektivitu je třeba dodat, že máme nabídku i druhého jídla, jídla pro vegetariány. To již nebývá tak lahodné, ale člověk alespoň nabývá mylného přesvědčení, že udělal něco pro své zdraví. To, že vegetariánská strava postrádá zase některé esenciální výživné složky, ne každému je známo. Jako učitel předbíhám v řadě stojící studenty před výdejnou jídla a přebírám na talíř něco, co vzápětí bude zpracovávat můj trávící trakt. Očima vyhlížím stůl, kde zasednu.

Vedení školy sedává osamoceně, což prospívá všem přítomným, i těm, co v jídelně nejsou.

Ale ani mezi kolegy není zasedací pořádek jednoznačný. Často

po usednutí je navozeno diskusní téma člověku nepříjemné, což vede

ke snížené sekreci žaludečních šťáv. Člověk s názory spolujedlíků

buď souhlasí a přidá svůj úhel pohledu, čímž se ovšem v jídle

opožďuje, anebo chronicky nesouhlasí s prezentovanými názory,čímž ovšem riskuje objevení se žaludečního vředu. Obecně získává body v diskuzi ten, který má stejně jako na poradě větší kadenci slov a zarytější mluvu. Přehluší tím ostatní a navýší hluk v jídelně. Zná-li ještě nějaký ten drb navíc, stává se u stolu vítězem.

Sjednocujícím tématem všech debat se naštěstí stává kritika vedoucích osobností školního společenstva a nepřítomných individualit.

Pokud si přece jenom občas přisedne do podhradí člen vedení a naproti sedí někdo impulzivnější, stává se, že diskuze je ještě hlasitější a nutí kolem sedící zvednout hlavu od korýtka.

V polemice jsou uváděna zcela výjimečně i jadrná slova, což by se samozřejmě nemělo. Některá jsou však dále rozváděna ke všeobecné spokojenosti. Své místo v terminologií  mají i někteří nepřítomní kolegové, kteří budou kontrovat obdobným způsobem napříště.

Přítomná masa studentů mezitím řeší globální problémy svého

věku, tedy oblíbené hudební skupiny nebo druhy drinků z předcházejícího dne a problémy nás, dospělých, kteří ostatně končí podle studentů svoji pokročilou vývojovou etapu, je prostě nezajímají. Veškeré dění v jídelně pak doprovází hluk, za který by se nemusela stydět ani rodička nastupující na sál, přičemž dozor v jídelně většinou rezignuje a dělá, že vidí, ale neslyší.

Téměř všichni přítomní všežravci se pak odebírají do učeben, kde se záhy projeví překrvení jejich útrob s následným odkrvením mozkových závitů.

Nikdo nikomu nic nevytýká, neboť postižení je vícestranné.

Nestýkáme se jenom v jídelně, ale i při různých společenských akcích, které nám dávají  zapomenout na různá příkoří, činěná jinými i navzájem. Týká se to významných dnů roku, včetně Dne učitelů. Kdysi se tam předávala vyznamenání a pochvaly zasloužilým učitelům v domnění, že se stanou zářnými příklady pro ostatní, povoláním postižené. Neměli to chudáci jednoduché, většina ostatních kolegů hleděla na ocejchované smíšeně s obdivem a současně i pohrdáním.

V současné době jde o klasickou zábavu s formálním začátkem a vítáním i těch, co jsou na mateřské dovolené či v důchodu. V průběhu oslavy se zprvu komorní nálada rozvolňuje, častěji zaznívá smích, hodnotí se a vzpomíná. Bohužel již záhy někteří z účastníků z nejrůznějších příčin odcházejí nebo jsou odvážení rodinnými příslušníky do svých domovů. Zůstává „zdravé jádro", stoly se seskupují a zaznívají docela pěkné písničky, zpravidla doprovázené kytarou. Všeobecně řečeno, jako všude jsou i na škole lidé sympatičtí s neustálým úsměvem na rtech, občas ale falešným, a přitom pracovně výkonní, a zase jiní, s chladnějším výrazem ve tváři, se kterými komunikovat je obtížnější.

Méně familiárními jsou častěji ti, co se již ve vedoucích funkcích vidí

a preventivně, tedy v předstihu, usilují o odstup od budoucích podřízených. Na řadu věcí mají jednoznačný názor, mluví důrazně,

často ostřeji odmítají opoziční postoje.

Tato sebejistota má nejspíše,cituji odborníky, narcistický základ. Arogantní člověk si důvěřuje, vyzařuje sebejistotu, což je pro lidi slabších povah velmi atraktivní. Je údajně spousta lidí, kteří se k arogantnímu člověku doslova upnou. V současné době tento jev v lidské povaze zakrývá do značné míry civilizační nátěr, o čemž svědčí slavný pokus psychologa Philips Zimbarda z roku 1971. Jiní psychologové tvrdí, že lidé mají svoji povahu vepsánu ve tváři. Domýšlivá osoba může vyvolávat v lidech obdiv, respekt nebo nenávist. Současně však tato osoba může zastírat i vnitřní nejistotu. Připouští se však, že tento styl jim může vynést v budoucnu lidem vedoucí posty. Mají totiž solidní vědomosti i schopnosti, ale marná sláva, odcizují se svým přístupem ostatním, stávají se svým způsobem odlišnými, bez přátel nebo jen s podržtaškami.

I zde ale naštěstí platí zákony přírody, i zde jednou zapracují mlýny času, které melou pomalu, ale jistě...

Společenstvo kantorů se, jak známo, rozpadá taxonomicky v řády. Nezačnu jinak, jak taxonem matematiků a fyziků. Jejich poznávacími znaky mimo jiné občas jsou: odměřenost, až suchopárnost v kontaktech, jsou pedantičtí ve svém konání i mluvě, která je poněkud strohá. Řadu věcí dokáží vyjádřit čísly, o kterých jsou přesvědčeni, že jsou všemohoucí. Ale ne nadarmo se říká: statistika je přesným součtem nepřesných čísel, věřím, že toho jsou si jistě vědomi.

O jejich schopnosti řídit těžko pochybovat! S přehledem se orientují v prostoru, který si sami vymezili. Rádi poradí, mají pro tuto činnost dobré předpoklady. Člověk mezi nimi cítí oporu v tomto nejistém světě.

Po získání jistého nadhledu a snad s prominutím i rozhledu,

zůstanou bezesporu jednou z důležitých struktur našeho školství.

Řád jazykářů, to je jiné víno. Vesměs se jedná o ženy, které disponují, jak známo, rozsáhlými paměťovými a řečovými schopnostmi a jsou tím pádem optimálně předurčeny k výkonu své aprobace. Jejich mluvidla jsou k nezastavení, dokáží prakticky zdůvodnit i nezdůvodnitelné, člověk by až někdy potřeboval zátky do uší.

Vystupování mají navenek příjemné, jejich vztah k žákům klasifikuji

jako uspokojivý. Chodí pěkně ustrojeny, jejich zmatečnost je dočasná a někdy docela sympatická. Dovedou potěšit slovem, najít na kolegyni a někdy i kolegovi celou řadu vad ale i kladů, zahltí člověka mnohými, i když ne vždy žádoucími informacemi. Člověk je ale musí vyslechnout a tím pak často nestihne začátek výuky. Domnívám se ale, že pomlouvání ve školství v podstatě neexistuje. Jde přece spíše o shromažďování nezbytných údajů, jejich třídění a prezentaci tam, kde je o ně příslušný zájem. A to je o něčem jiném. Anebo ne?

A pokud přece se jenom nějaký pomlouvající jedinec najde, je jasné, že dotyčný jedinec má evidentně šlechetný úmysl naznačit naslouchajícím svoji morální převahu nad kritizovaným, a tím i uvedení stavu věcí do pravých měr.

Názory těchto sudiček jsou všeobecné i konkrétní a občas pak po setkání s nimi řeší člověk problémy, které do rozhovoru s nimi vlastně ani neměl. Jazykářky jsou ale konec konců hojivým balzámem každé školy a oddalují nástup vrásnění v místech, za kterými by měla být zbytková vyšší nervová činnost.

Řád přírodovědců se rozpadá do několika čeledí - biologové, chemikové, zeměpisci. Působí na škole občas neurotickým dojmem. Hledají nesoustředěně potřebné a často je i najdou, ale nevědí zcela jasně, jak s ním naložit. Rozumí přírodě, alespoň se tak domnívají, jsou však zmateni její rozmanitostí. Se žáky vycházejí někdy i do lůna přírody, kde nacházejí potřebnou ideu a nápovědu. Jedná se s nimi docela dobře,

pokud jsou ovšem nalezeni v místech, kde by podle rozvrhu měli být.

Zajímavým řádem jsou tělocvikáři. Chlapsky upřímní, jadrného, místy až hrubého vyjadřování, moc toho ale nenamluví, výjimky i zde jsou však k mání. Jdou zpravidla brzy k jádru věci. Organizačně schopní, hlasem foxteriérů ovládají široširé prostory interiérů i exteriérů, s častou svou přítomností mezi žáky. Je až neuvěřitelné, kolik zvládnou v průběhu roku akcí, přičemž ostatní vyučující jsou jim v těchto nelehkých obdobích

hutnou oporou a drží jim palce a místo na škole. Ženy tělocvikářky mají jemnější vystupování a příjemnější vzhled. Pasivitu jim určitě nelze, až na nečetné případy, vytknout. To programátoři, to jsou jiní borci. Ostřížím zrakem kontrolují nespočet obrazovek, tam či onam pomohou radou, občas se snaží dohodnout na určitém konsensu se žákem, který pronikl

až příliš hluboko do tajemství těchto moderních zařízení.

Já sám, pokud si sednu k počítači, ztratím pocit všemocnosti, pokud jsem takový vůbec někdy měl. Tradičně mně zamrzává kurzor i úsměv na rtech, pokud se něco pokazí. Postupně vystřídám téměř všechna tlačítka, počítač tím zkolabuje o něco dříve jako já. Programátoři mají hodně prác,e a tak se obrátím raději na starší studenty, kteří nechápou, jak někdo může být v mém věku tak počítačově negramotný.

Málem jsem zapomněl při charakteristice aprobačních skupin na umělce z řad učitelů, tedy na hudebníky a výtvarníky, kteří věrni svému povolání se často nechávají unést uměleckými prožitky své práce do té míry, že ztratí přehled o čase i prostoru, někdy i žácích. Díla studentů, mohu-li posoudit, velmi pěkná, pak zpestřují prostory škol a činí je obyvatelnější.

Učitelé by se všeobecně měli počítačově vzdělávat a k tomuto účelu je určen celkem zábavný počítačový kurz, opět jeden z jakýchsi postgraduálů. Proč ne, člověk se musí vědomostmi obohacovat po celý život, ale přiznejme si, jde to stále hůř a hůř. Ano, už zní povel, sedněte si kolegové k počítači, zapněte ho! No jo, ale jak? Kurzorem pohybujte tam a sem a klikejte a klikejte. Jak to, že to neumíte? Vy, kteří ještě před chvilkou stírali žáky za to, co neznají. Člověk se stydí, nejenom před mladším kolegou, který vede kurz, ale i sám před sebou.  Ale vlastně proč se hanbit, denně prý ubývá několik set tisíc neuronů, a to nenávratně, paměť selhává, logika věci rovněž, pokud vůbec kdy byla.

A že prý údajně my starší zase oplýváme zkušenostmi. Možná, ale problém je ten, že o ty už mnohdy nikdo ani nestojí.

Prý se bude na školení zkoušet, nedej Bože, v mém věku dostat špatnou známku, to bude ale ostuda, navíc při vyšším tlaku  a poněkud menším platu!

Ještě, že člověka neopouští legrace, někdy i černý humor na bázi  existence reinkarnace, kdy jedna hmota se transformuje v druhou, ne vždy vábného vzhledu. Ti co mají počítač doma, ti se mají, ty něco naučí jejich potomci, my ostatní spoléháme na benevolenci vyučujícího kolegy a někdy tedy i na doučování studenty vyšších ročníků. Jaký paradox.

Ale co, někdy je lepší dívat se do monitoru počítače, než do obrazovky televizoru, kde jsou omezené možnosti něco vymazat a přesunout jinam.

I v tomto počítačovém  kurzu se projevuje soutěživost tak vlastní lidskému druhu, neboť někteří kolegové dávají okatě najevo, že ovládání počítače je pro ně hračkou. Buď jsou prostě tak inteligentní, anebo jim pomohli s operativními schopnostmi nějací terciáni nebo kvartáni. V dřívějších dobách bylo patřičným oživením zaměstnanců školství i postgraduální školení ve své aprobaci. Tímto školením jsme jednak nepatrně navýšili své vědomosti a současně zasloužili o naplnění úvazků našich stárnuvších bývalých vysokoškolských vyučujících. Přednášeli nám v krajském městě v domnění, že v našich lesích je málo dřeva. Na druhé straně nebylo nezajímavé vyměnit si zkušenosti se svými bývalými spolužáky a po přednáškách uskutečnit společné nákupy, aby se člověk nevracel z dlouhé cesty domů s prázdnou. Závěrečné pohovory se konaly v duchu vzájemného porozumění, kde se zkoušející vyptávali nás zkoušených na řadů věcí, zajímající obě strany.

V poslední době se konala i školení v rámci plánované reformy ve školství – tzv. rámcového vzdělávacího plánu. Předsedové předmětových komisí byli vysláni, v podstatě proti své vůli, na pilotní gymnázium, kde zřejmě věděli o dané reformě více. Lektoři této školy, alespoň ten náš, nám dali ihned na počátku na vědomí, že pokud se nám něco na jejich výkladu nebude líbit, náš nesouhlas je zbytečný, protože už je rozhodnuto výše. Smířeni s tímto konstatováním jsme vyslechli představu o budoucí náplni a prezentaci školních osnov a marně přemýšleli, v čem se budoucí koncepce školství liší od současné.

My školští pracovníci máme od Boha zřejmě dar několika možnými způsoby vyjádřit v podstatě totéž.

Druhý den bylo někdy třeba zjistit škody nebo naopak přínosy, které vytvořil suplující vyučující v našich hodinách, a se žáky se podělit o prožité zážitky.

Ne nadarmo se říká, že humor je kořením života. A škola, to je život. Humorem lze okořenit nudnou látku, humor lze použít ke zlepšení nálady učitelského sboru, humorem lze oponovat vedení školy a někdy i odvrátit hrozící konflikt mezi stranami, které jsou ve při. Měl by být ale spontánní, jak už bylo výše řečeno, vyplývající ze situace, ne tedy předem připravený, ten naopak často selhává, anebo je alespoň méně hodnotný. O ztrátu autority není třeba se bát, ta se získává, případně ztrácí, jinak a humor, pokud je použit ve správnou dobu a na správném místě, ji neohrozí.

Samotný konflikt mezi vyučujícími není výjimečným zjevem. Naštěstí se většinou odehrává v ústraní a nemívá dlouhého trvání. Jednou zaseté semínko nedůvěry však přetrvává a nedá se říci, že by se vztahy definitivně srovnaly ad normam. Často jemně formulované slovní invektivy dlouhou dobu přetrvávají a jsou příčinou opatrných vzájemných reakcí v budoucnu. Zcela výjimečně však může dojít k „velkému třesku, kdy selžou všechny autoregulační mechanizmy a konflikt se přemění ve velký požár, ovlivňující dění na celé škole, ba i mimo školu.

Limbický systém, řídící emoce, může funkčně převládnout nad rozumovou činností mozkové kůry, což vede k citovým projevům, někdy až nedůstojným učitelského povolání. Řeknou-li se slova urážlivá, dotýkající se samotných povahových, eventuelně morfologických znaků protivníka, je na dlouhou dobu, někdy i natrvalo, o nepřátelství postaráno a myšlenky o vendetě se objevují průběžně v mé mysli. Smiřovací řízení, pokud vůbec má někdo odvahu začít, mají jen pramalou naději na úspěch, čas dokáže mnohé, ne však nemožné.

Tu právě má šanci zlehčení problému, a to je u učitelského, někdy až příliš konzervativního povolání, velmi důležité. Legrací většinou oplývají tělocvikáři případně přírodovědci, ti by pak měli jít v usmiřovacím procesu příkladem. Humor se stává spíše šafránem u jazykářů a zcela nahodilým jevem u těch, co pracují s čísly. Je to dáno asi faktem, že legrace do přírody a tělocvičen nepopiratelně patří, tak jako počítač do školních učeben a domácností.

Člověk není stroj. Po letech se dostaví určitá únava, stereotyp, syndrom vyhoření, nové poznatky se vstřebávají obtížně.

Ještě že má člověk občas praktikantku na zástup. Nejenom pro úlevu ve vyučování, ale pro pocit důležitosti, návodu, jak a co dělat ve vyučovacím procesu. Praktikanti přinášejí do škol odborné novinky, a pokud mají odvahu, tak mohou i rozvířit jistou zatuchlost učebních osnov a postupů.

Při výstupech praktikantů si občas vzpomenu, jak já jsem začínal,

často v mnohem skromnějších podmínkách, lepší jsem však

určitě nebyl jak dnešní mladí nastupující učitelé. Jsou to většinou mladé ženy a jejich dočasná přítomnost je docela milá.

Člověku dělá dobře, když za ním dotyčná přijde s prosbou o radu, člověk tím loví ve své slábnoucí paměti v touze vyhovět. Dotyčná kolegyně se poněkud naivně domnívá, že snad s rostoucím věkem přibývají tvůrčí schopnosti vedoucího praxe, o ústupu korelující paměti s věkem asi slyšela jenom z rychlíku... Přesto se snažím, hledám, vysvětluji, sám ale pochybuji, že moje rada je k něčemu dobrá, kolegyně odchází, kdo ví,

co si myslí, ale ať!

Ale může se i stát, že člověk zanedlouho zjistí, že z larválního stadia se stala spolupracovnice.

Ano, mám v kabinetě novou a mladou kolegyni. Co na tom je tak zvláštního. Vcelku nic, v kabinetech bývá i více lidí, některé jsou rovněž koedukované.

Problém je v tom, že člověk 25 let pobýval v dané místnosti sám, měl své zvyky, a teď na poslední chvíli, v požehnaném" pedagogickém věku, aby je měnil.

Nu což, musím se přizpůsobit situaci.

Pohovka, která mně sloužila celá desetiletí, musí pryč. Místo ní přichází ošuntělý stolek, který bude umístěn dále od okna, ať slábnu zrakově dále. Budu muset držet pořádek, abych na kolegyni udělal dojem. Zmnožují se návštěvy, ať už s jakýmkoliv úmyslem. Ve volných hodinách budu muset asi s kolegyní hovořit, což mě už tak trochu unavuje. O počítač se dělit, opětovně se na něj přihlašovat, což člověku taky nepřidá.

Kolegyně je velmi mladá, což s sebou přináší výhody i nevýhody. V mém věku spíše ty druhé. Už se mně nechce omlazovat a snažit se dělat dojem. Jsem unaven. Co si myslí o soužití dotyčná, pochopitelně nevím, ale dost to tuším.

Vystupuje docela suverénně, možná až příliš. její známkování je hodně tvrdé. Náročnost musí být, ale možná by měla více vědět o možnostech vstřebávání poznatků studenty. Ušetřila by si tím hodně nepříjemností a studentům rovněž.

Ale celkově si myslím, že je, respektive bude, učitelkou na svém místě. Jenom se potřebuje trochu otrkat. Nakolik se zařadí do kolektivu, nevím.

Učitelský kolektiv znám více, než si kdokoliv myslí. Nebude to mít jednoduché.

Učitelský kolektiv je jak matka, buď pozná své dítě, nebo ho odvrhne.

U starších, zde již permanentně přítomných kolegů a kolegyň, se musí postupovat jinak, uvážlivěji. Člověk tak nějak musí vycítit předem, co vlastně chtějí slyšet a podle toho se zařídit. V našem věku jsou už poněkud jiné priority a tomu se musí podřídit příslušná diskuse.

Ve sboru bývá také zvykem, že se časem objeví těhotná kolegyně. Dost mně vadí, že se daný stav dozvídám až jako téměř poslední, a to ještě zprostředkovaně. Teprve nyní si uvědomuji rozzářené tváře jinak stavových a naopak zkroušené obličeje ředitelů a jejich zástupců. Dobou přibývá za nevolné suplování a záhy nastává za nové maminky obměna jinými učiteli a tento cyklus změn se stává pravidelným.

Zanedlouho se objeví bývalé kolegyně u školy nebo i v ní s kočárky naplněnými kojenci s obdivnými zraky studentů, kolegů a samozřejmě kolegyň, které by si rády něco takového rovněž pořídily. Já sám jen těžko vymýšlím slova obdivu, kterými bych se lišil již od předtím vyřčeného.

Obměna vyučujících pochopitelně může mít i jiné příčiny než mateřství. Odcházejí i ti, co přezráli, ti, co nechtějí umřít hlady anebo ti, co větří jiná pěkná místa na trhu práce.

Vedení škol se mění méně často, obyčejně až po dosažení sešlosti věkem. Nahradí je kolegové, kteří mají již učení plné zuby. S novými tvářemi ve vedení se obtížněji navazují kontakty. Člověk  musí volit

nová témata, novou strategii, časté jsou počáteční fráze, slovním projevem se s nimi úvodem většinou shodujeme, vnitřně si ale myslíme své.

A co tak nyní o ženském živlu na škole.

Vytýká se učitelstvu příliš velká feminizace, nejsem však proti ní. Jde v podstatě o hodně, nabízí se zpestření života školního zařízení, jenom se nesmí člověk dostat se ženami do vážnějších sporů, pak teprve pozná odkud vítr vane.

Stejně je fantastické, jak krásnější polovina lidstva dokáže vyplnit čas přestávek a volných hodin. Pokud procházím kolem nich, zjistím neskutečné množství témat, kterými se ženy zabývají. Převládají témata o textilu, obchodech, dále samozřejmě se mluví o dětech a mužích, zpravidla vlastních, posuzují se kolegyně a kolegové, anebo se mluví jenom tak, prostě aby se mluvilo. Člověk by se i rád zapojil do jejich diskuzí, ale muži nejsou ani tématicky, ani jazykově pro tento účel fundovaní a záhy zjistí, že jsou přehlíženi a odcházejí znechuceni na stranu. Ano, převaha žen pozorovaně nastupuje, pokud už není nyní ve školství matriarchát etablován a obecně přijímán.

Je rovněž neuvěřitelné, jak jsou ale kolegyně náladově proměnlivé. Je to asi dáno jejich hormonální konstitucí. Stačí nepozdravit, či zastavit se s někým jiným anebo, a to v horším případě, s její nepřítelkyní. Netečné tváře, vzduch vůkol. Pak se zase většinou všechno srovná, ale co to stojí práce a času.

Stejně je to tak se studentkami. Stačí neopatrná poznámka na jejich adresu, a v jejich očích nože. Navíc je žena masovým sdělovacím prostředkem, svou mluvou je vysoce infekční, její názory jsou snadno přenosné a mezi ženami navzájem zpravidla dopadají na úrodnou půdu. Vyjít dlouhodoběji přátelsky s jednou kolegyní je obtížné, s několika téměř nemožné. U žen – pedagožek obdivuji skutečnost, že mají odpověď na všechno v rychlém slovosledu, je dobré tedy být s nimi zadobře, jejich informační tok je pozoruhodný, dovedou být více milé jak muži, ale jak již bylo řečeno dříve, v případě nesouladu anebo ignorace jejich názoru, může být zase podstatně hůř.

Vztahy se však mění s časem, malý dárek či vyjití v něčem vstříc

dělá divy, pořád se člověk ale musí komunikaci s těmi tvory učit...

Celkově je však nutno ženy oceňovat, jejich nepopiratelně hezčí vzhled, inteligenci a jejich schopnost vcítit se do specifických situací.

pokračování...

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173142
Týden: 455
Dnes: 77
  přihlásit poslední změna: 16.07. 2011 19:23:44