Kochavecká osmnáctka

Kochavecká osmnáctka

Kdysi jsem běhal na běžkách i závodně, ale to už je hodně dávno. Přesto, když jsem uviděl v nabídce obce Rokytnice běh na 18 kilometrů, zbystřil jsem pozornost. Co tak to zkusit, blesklo mně hlavou. Ale 18 kilometrů v mém věku, a navíc v horské krajině? To by byl přece čirý nerozum. Ale má vůle byla tradičně silnější jako rozum. V neděli dopoledne jsem nastartoval svoji Felicii a vyrazil na moje milované Valašsko. Nad Pitínem ležela na silnici přejetá, umírající veverka.

Stiskl jsem rty. „Veverko, už jenom kvůli tobě běh dokončím!“ V samotném Kochavci, přidružené obci Rokytnice, jsem zaparkoval u pěkného penzionu. Už u něho postávalo několik desítek lidí, jak běžců, tak i diváků. Šel jsem se přihlásit na recepci. Paní se mě mimo jiné zeptala na věk. Odpověděl jsem, že jsem ročník 1946.

Paní pootevřela ústa a pravila, že asi budu nejstarší účastník klání. Aspoň něco, pomyslel jsem si. Dodala, že v předávaných mně písemných materiálech je i číslo telefonu na záchranku. „Nějak se k vám dostanou, nebojte se!“ Tak nějak jsem se zklidnil. Pak už jsem se v autě začal „přebalovat“ do běžeckého stejnokroje. Vyndal běžky a šel si je vyzkoušet ke startovní čáře. Zatím mě nejímalo podezření, že jsem skluznice namazal špatně. Kolem procházel jakési pán s kulovnicí.

Žertem jsem se ho zeptal, jestli má za úkol likvidovat případné opozdilce. Pravil, že ne, jeho úkolem prý má být odstartování výstřelem. Moc jistý jsem si ale jeho odpovědí nebyl. Moderátora běhu se pak následně otázal: „Prosím pěkně, před chvílí jste mikrofonem vyhlásil, že za soutěžící mládež odpovídají rodiče. A kdo odpovídá za sedmdesátníky?“

Mlčky prstem ukázal k obloze. Pochopil jsem. Na startu se shromáždilo několik desítek běžců nejrůznějšího věkového složení. Sluníčko svítilo, pár metrů nad námi nás pečlivě sledoval dron. Učesal jsem se, i seshora jsem chtěl vypadat. Po startu jsme se ve velkém houfu vydali do kopců Bílých Karpat. První stovky metrů byly v pohodě, držel jsem se uprostřed startovného pole. Ale pak začala potíž. Zatímco ostatní mazali tekutým klistrem na starý sníh, já volil červený swix na sníh nový.

Ten byl naprosto k ničemu. Silně jsem do kopce podklouzával. Začal jsem si polohlasem sprostě nadávat. Citovat své výroky nemohu, i dlaždiči by se červenali. Na první občerstvovací stanici jsem si vzal do úst jen pár čokoládových sušenek, čaj furiantsky odmítl. No blbec, co jiného říct. Běžel jsem dál. Po několika kilometrech jsem nabyl dojmu, že jsem mohl mít už ve svých letech rozum. Místo srdce jsem měl v hrudi „kulomet“. Postupně mně začali mizet z očí běžci přede mnou, no byli to mladí chrti, proti nim jsem ve své věku neměl nejmenší šanci, ale ztráceli se mému zraku i běžci za mnou. Samota mně vůbec nevadila.

Mohl jsem alespoň vnímat krásu přírody. V jednu chvíli jsem si uprostřed lesů říkal, tak tady spočinout na věky. Ale nesměli by mě najít! Postupně se ve snášející se mlze začal blížit hřeben Bílých Karpat ve výši 700 set metrů. Lapal jsem po dechu, ale nedal se. Ve stopě jsem potkal jakési nezávodící Slováky z Dolní Súče. Jsem člověk komunikativní, a tak jsem na ně zvolal: „Jak se má Kiska a co Fico?“ Odpověděli mně už zdáli otázkou: „A co Zeman?“ Zamyslel jsem se, ale musel dál.

Blížil se k další občerstvovací stanici přímo na hranici u Peňažné. Už zdáli jsem volal, že nemám ani pas ani občanku. Obsluha občerstvovací stanice mávla rukou. Byl mně mimo jiné nabídnut i rum. I když jsem zapřisáhlý abstinent, neodolal jsem, doufaje, že na trati nebude antidopingová kontrola. Nechal se i vyfotit. Nabit energií vyrazil jsem rázně po hřebenovce dál, přesně po hranici. Levá běžka si to rázovala na Slovensku, pravá na Moravě, moje maličkost mezi nimi.

Trať začala v čekaných zákrutech klesat. I tam jsem si vytýkal špatnou „mázu“. Na klení už ale neměl sílu. V prudkém sjezdu ve zledovatělé stopě se mně překřížily běžky a já šel velice divoce, tak říkaje „na hubu“. Uvedenou částí těla jsem ve sněhohlíně vyryl brázdu metr dlouhou a asi deset centimetrů hlubokou. Sklidil bych tak uznání od nejednoho eventuálně přítomného divočáka. Bylo to hodně ošklivé, kupodivu jsem se ani tak nezajímal o možnou zlomeninu, ale spíše o můstek v ústech za 7 tisíc.

Hrotem jazyku pak spočítal zbývající zuby s uspokojivým konstatováním, že jejich počet se podstatně nezměnil. Zatím, co jsem se ohledával, přijížděla zezadu běžkyně minimálně o generaci mladší. Obětavě mně začala pomáhat na nohy. Měl jsem přitom obdobné pocity jako farář Otík ve filmu Slunce, seno a pár facek poté, co ho do příkopu autem srazila učitelka autoškoly. Snažil jsem se proto proces zvedání mého těla co nejvíce prodlužovat. Poděkoval jsem jí následně za záchranu a za odměnu jí ujel o pár set metrů. Pak jsme se znovu sjeli, ale v jednu chvíli zase spadla ona. Snažil jsem se jí službu oplatit, ale ona se zvedala sama.

To mě dost zamrzelo, rád pomáhám. Poslední třetina trati byla dokladem mého znatelného úbytku sil a nastávajícího boje o život. Na poslední občerstvovací stanici mně nabídli opět doušek alkoholu, ale já si po předcházejícím otřesu mozku strkal do kapsy celý půllitr zbytkového rumu stojícího na stole. Občerstvováci se zatvářili zděšeně. Všechno se ale záhy vysvětlilo.

Když jsem se konečně přiblížil k cílové rovince, vítal mě potlesk desítek diváků i běžkařů, neboť jsem byl rozhlasem avizován jako nejstarší účastník. Pět metrů před cílovou čarou jsem zastavil a odložil stranou k všeobecnému překvapení hůlky, abych pak gestem ruky vyčkal příjezdu mé zachránkyně. V sepětí rukou a posléze i objetí ramen jsme pak cílem projeli. Potlesk zesílil, dodatečně jsem se dozvěděl, že šlo o sestru pana starosty. Pak už se dělo vyhlašování vítězů či jinak označených. I na mě se dostalo. Byl jsem vyzván s mikrofonem k proslovu. Kromě obvyklých frází jsem řekl, že obdivuji nasazení všech těch mladých běžkařů i překrásnou krajinu vůkol.

Ale to bych nebyl já, abych se také nepochlubil. Uvedl jsem, že jsem seniorským mistrem republiky v tenisu z roku 1993 a na důkaz toho jsem sounožmo s pokrčenými koleny vyskočil, abych se následně na zemi rozplácl jako žába. Ano, ano. Pýcha předchází pád. Měli by si to uvědomit ale i jiní. Dostal jsem slivovici, tričko a další drobnosti, i gulášek byl výborný. Hostitelé z Rokytnice i Kochavce se zhostili svého úkolu organizačně bezesporu na výbornou.

Ostatně v proslovu jsem řekl, že atributem Jižního Valašska je nejenom divukrásná krajina, ale i sympatičtí lidé.

21.05. 2018 15:33:11
29.12. 2017 11:39:42
TOPlist
  přihlásit poslední změna: 20.02. 2018 13:15:27