Ke stomatoložce rád

Ke stomatoložce rád

Je to možné? Vždyť těchto lékařů se lidé v drtivé většině bojí. O dětech ani nemluvě. A já celkem bez obav. Asi je to dlouhodobou známostí s paní doktorkou Evou v tom dobrém slova smyslu. Desítky let v jejím zubolékařském křesle udělaly své. Takže, když není něco v pořádku s mým chrupem, hupky hupky do stomatologické čekárny.

Tam většinou zastihuji lidi s kapesníkem na jedné tváři a útrpným výrazem ve druhé. Já zatím čekám po předcházejícím objednání na vyvolání sestrou. Snažím si navléct návleky na boty. Tmavý stolek mě svým vzhledem moc netěší a už vůbec nemám chuť vzít si do rukou nějaký ten ohmataný časopis ležící na něm.

Nedlouho po mém uvelebení se slyším: „Tak jen pojďte dál, pane Slavíčku!“ Takové pozvání není možné nevyslyšet, ale problém je v tom, že mám na botě nazutý jen jeden návlek, druhý dosud držím v ruce. Nastávající situaci komplikuje i otázka, kam mám strčit z úst vyjmutou žvýkačku. Zrakem pátrám po odpadovém koši, nevidím ho, a tak ji v zoufalství zasouvám do kapsy.

Šak já ji z ní doma nějak dostanu. Pak už v ordinaci pozdrav, úsměvy, přiblížení se ke křeslu. Ještě před usednutím do něho se snažím okolí porozprávět, co mně vlastně v ústech chybí, respektive přebývá. Opět úsměv je mně odpovědí, holt podívání se do mého vstupního otvoru je důležitější jak moje zpověď. „Ano, je to tak, ta trojka nahoře vpravo bude chtít plombu“, registruji nález lékařky.

„Jedna pecka“, obrací se pokynem ke své sestřičce. A už sahá po vrtačce. Asi si protiřečím s úvodem, ale tyto přístroje zrovna nepatří mezi nástroje, které bych měl ve zvláštní oblibě. Abych oddálil zákrok, začínám oběma ženám vyprávět o počasí, je to ostatně můj koníček. Tím získávám několik cenných vteřin, pak přecházím na zážitky ze svého posledního turistického výletu do Chřibů. Opět pár sekund k dobru, kdo by je nebral, že ano, ale tak to samozřejmě nemohlo jít do nekonečna.

Takže vrtačka zabzučí, zavírám oči. Bleskne mně hlavou, vždyť by se nemuselo vrtat až k nervu. Zpočátku se neděje nic, ale záhy pocítím pichlavou bolest. Se znatelnou úlevou slyším: „Vyplivněte!“. Plivám do plivátka co nejdéle, tedy jak mohu, neboť jsem si vědom, že vrtačka si ještě asi nedá pokoj. Utírám si ústa kapesníkem a chci pokračovat ve vyprávění. Není mně toho však dopřáno. Paní doktorka něco vypráví i při zákroku, chtěl bych ji doplnit, ale to přirozeně nejde.

Tak jen neznatelně kývu hlavou, nesouhlas je nemožný. A byl by ostatně kontraproduktivní. No, ale všechno má svůj konec. I hloubení kráteru v mém postiženém zubu. Takže to nejhorší, zdá se, mám už za sebou. Sestra míchá amalgám, nějaké bonmoty ještě v zásobě mám, paní doktorka nezůstává v tomto ohledu pozadu. Jenom to světlo z lampy nade mnou by nemuselo být tak hřejivé. Amalgám je vtěsnáván do zubu a já se cítím uspokojivě. „Tak a dvě hodině nekousat“, slyším očekávaný příkaz.

„Stejně nemám do čeho“, odpovídám se šklebem. Aby mně bylo rozuměno, nejsem bezdomovec, ale ještě jsem si ráno nestačil nakoupit potřebné potraviny. Vytahuji peněženku, otevírám ji, platím. Děkuji za ošetření. „Tak, a stavte se někdy u nás na chatě na Mikulčině vrchu!“

Souhlasně kývu hlavou. Po rozloučení vcházím do čekárny, vítězoslavně se poohlédnu po bolestně se tvářících kandidátech na ošetření. Na stojanu hledám svoje svršky, nebylo by to poprvé, co jsem čekárně zapomněl klobouk nebo šálu. Zdá se, že tentokrát mám všechno.

Takže jedno bych měl, teď ještě ten nákup.

08.08. 2020 18:55:11
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 84612
Týden: 442
Dnes: 27
  přihlásit poslední změna: 04.04. 2018 16:56:59