Kdysi na chmelu

Kdysi na chmelu...

Na chmelové brigády s odstupem doby vzpomínám rád.

Jezdívali jsme do Nového Sedla na Žatecku mimořádným vlakem. Cesta byla nekonečná. Trvala snad den a noc. „Lidi, já tu snad zvadnu,“ pravila jedna dívčina během dlouhých hodin strávených ve vlaku, aby si následně po svém postěžování pročísla rukou vlasy. „Vydrž, ještě pár hodin a budeme tam!“ utěšovala ji kamarádka.

Vlak na trati každou chvíli zastavoval a dával přednost oficiálním spojům. Náš se tak stával trochu naším domovem, myšleno ale v tom záporném slova smyslu. Ono totiž tolik nakupených lidských těl v tak malém prostoru, to muselo vést dříve nebo později k nevyhnutelným následkům. Zapařená kupé, nelibé vůně, navíc dost nuda. „Otevřete okna, nedá se tu dýchat!“ zahlaholil jsem. Uposlechli.

Ale pak v kupé přetrvávala výše uvedená atmosféra, jen sem tam přerušovaná nějakými těmi darebnostmi. „Sundej si ty nohy ze sedadla!“ ukázal jsem prstem na viníka. „Šak mě nikdo nevidí,“ dostalo se mně odpovědi. „A já jsem kdo?“ pokrčil jsem zlobivě čelo. Váhavě a s úšklebkem provinilec uposlechl. Vzpomínám si také, jak jednou jacísi zlomyslníci vložili dřímající spolužačce do úst doutnající cigaretu. „Podívejte, jak potahuje,“ kdosi škodolibě a se smíchem pronesl.

Osazenstvo kupé se mohlo potrhat smíchy, já byl ovšem, jako dozírající pedagog, jiného názoru. „Jste normální, mohla se popálit!“ Věděl jsem, co říkám, bylo to krajně nebezpečné. Holka se mezitím probudila a nechápavě se rozhlížela kolem. Poté, co jí vysvětlili, o co kráčelo, se rozesmála také. Též si vzpomínám, že jednou se někteří študáci na počátku noci vyškrábali nahoru do míst zavazadlového prostoru a tam se uvelebili ke spánku. Nemohl jsem si této zlovolnosti nepovšimnout.

„Modlete se, mládeži, aby nepřišel průvodčí, to by byl mazec!“ musel jsem přirozeně zareagovat. „Toho jsem tady ještě neviděl,“ uslyšel jsem za svými zády. Študáci aby neměli na všechno odpověď. Na konečné, tedy v Novém Sedle, jsme vystoupili a husím pochodem směřovali na ubytovnu. Bylo to nějaké původně hospodářské stavení, a podle toho to v něm vypadalo. Všude v budově bylo plno dřevěných trámů a schodů, všechno při našem pohybu vrzalo, vůně slámy pak oblažovala naše chřípí od prvopočátku.

Ale dalo se tam, jak se postupně ukázalo, přece jenom přežít. Ukvartýrovali jsme se a po namáhavé cestě rychle usnuli. Hned druhý den brzy ráno byl budíček: „Vstáváme, mládeži, jde se na snídani!“ bylo slyšet ze všech stran. Narychlo jsme zvládli ranní hygienu a ještě za šera s ešusy a hrnečky zamířili do družstevní jídelny. Většinou nás tam na stolech čekalo kakao a rohlíky namazané máslem. Nechyběla ani mistička s marmeládou. Moc se nemluvilo, přemýšleli jsme, co nás ten první den v práci čeká

Po snídani jsme museli jít polní cestou ještě asi kilometr k chmelnici. Byli jsme zkřehlí zimou, podzim už o sobě citelně dával vědět. Pohled na budoucí pracoviště se nám jevil úplně stejně jako záběr z filmu Starci na chmelu. Chmelnice byla plná dosud ještě zavěšených lián chmele. „Mládeži, rukavice máte, nasaďte si je, pěkně se tělem zavěste na štok, strhněte ho rukama k zemi a pak odtáhněte ke své stoličce!“ nechal se slyšet náš průvodce z družstva. Kluci uposlechli, ztuhlýma rukama obejmuli liánu chmele, zavěsili se na ni, po stržení ji pak přitáhli ke své židličce a jali se z ní odtrhávat šištice a vkládat je do připraveného koše.

„To mám dělat od rána do odpoledne? To se nudou ukoušu,“ zaznělo z jednoho místa. „Jednou jsme tady, holoubkové, tak musíme makat, nedá se nic dělat,“ pokusil jsem se konejšit rebely. Pro nás všechny ale nastala opravdu dost jednotvárná a mlčenlivá práce, snad jenom tam, kde se soustředila větší skupinka trhajících, bylo živěji. Po naplnění koše jsme s ním šli k pracovnici u váhy a jeho obsah přesypávali do specifického vědra, zvaného věrtel. „Hoši, nemáte věrtel zcela plný, ještě musíte přidat!“ špitla. „Ale máme, paní, podívejte, šištice jsou až po okraj!“ „Ne, ne, přidejte do nádoby ještě pár hrstí šištic!“ nedala se kontrolorka.

Spory pokračovaly, ale nakonec si paní přece jenom udělala čárku do svých papírů a předala dotyčným do rukou plastickou známku, žlutý žeton. K polednímu přivezli oběd, většinou se jednalo o typickou českou kuchyni. „Pajšl, to se nedá jest,“ hlesl jakýsi provokatér. „Jez, kdo ví, co nám dají večer!“ zaznělo povzbudivě od kohosi vedle. Odpoledne se ještě nějakou dobu pracovalo. Po návratu do obce někteří sportovali, jiní se bavili různými způsoby. Někdo si četl, jiní někde sehnali míč a hráli volejbal. Někteří i dospávali. Byli i takoví, co vyjeli do Žatce za lepším, za zpestřením svého jídelníčku či za kulturou. Přece jenom město bylo město.

Pedagogové si zašli na „jedno“ do místní hospůdky. Klábosilo se o prvních zážitcích. Byly různorodé. A druhý den se šlo přirozeně znovu do chmelnice. Ta se měla stát na další dva týdny naším osudem. My kantoři jsme byli v době pracovních aktivit pověřeni, jak jinak než dozorem. Mně osobně bylo dost trapné jen tak popocházet kolem mých žáků a povzbuzovat je. Proto později, tedy v dalších dnech, jsem se nabídl družstevníkům též jako pracovní síla, abych byl i já manuálně užitečný.

Byl mně svěřen malý pásový traktor s celkem jednoduchým ovládáním. Pohyboval se ale jako hlemýžď, chůzí se dal předejít, z hlediska vzhledu to však byl pořádný kus kovu, prostě macek. Odvážel jsem jím již šištic zbavené liány chmele pár stovek metrů na velkou hromadu. Musel jsem však přejíždět přes lokální železniční přejezd. Podle Murphyho zákonů mně jednou přímo na něm chcípl motor. Ne a ne naskočit. „Pane Bože, co mám dělat?“ začal jsem v duchu propadat panice. Krve by se ve mně v těch chvílích nikdo nedořezal. V sebezáchovném činění jsem seskočil ze stroje a snažil se ho roztlačit. Byl poněkud nakloněn ve směru jízdy.

Opřel jsem se do něho ramenem… a nic. Marnost nad marnost, bylo to, jako kdybych chtěl roztlačit tank. Naprostá hloupost, ani nevím, jak mě to mohlo napadnout. S hrůzou jsem se díval na obě strany, jestli neuvidím vlak. Pokud by se přiřítil, byl by to můj profesní konec, vlaku i pásáčku asi rovněž, o ostatních důsledcích ani nemluvě. Naštěstí se za chvilku opodál objevilo jedoucí nákladní auto, a když jeho řidič uviděl moje snažení, zastavilo. Šofér vystoupil a zeptal se na problém.

„Prosím pěkně, mohl byste mně pomoct?“ prosebně jsem k němu sepnul ruce. „Uvidíme, něco s tím uděláme,“ odpověděl. Odkudsi vytáhl lano a zapřáhl můj pásáček za svůj vůz. Já ještě stačil vyskočit na můj a zařadit neutrál. Pásáček se pomalu, pomaloučku pohnul vpřed a bylo vyhráno. Srdce mně přestalo bušit, přejezd byl uvolněn. Ale ten strach bych nepřál nikomu. O pár dnů později jsem opět chmelnicí táhl svým pásáčkem na dlouhém lanu chomáč lián za sebou. Jednu chvíli se mně ale zdálo, že něco zadrhává. Jako kdyby se pásáček chtěl postavit na zadní kola. Samozřejmě že měl pásy.

To jen tak uvádím svůj momentální pocit. Otočil jsem se na sedátku a ke své hrůze uviděl, že se lano zachytilo za opěrný sloup stěny haly. Kdyby tahem mého stroje polevil, nechci ani domyslet, co by nastalo. Hala by se zřítila na veškeré tam přítomné osazenstvo. No prostě, došlo by k apokalypse! Seskočil jsem a lano uvolnil. Pro jistotu se ještě kolem sebe obezřetně podíval, jestli nebylo svědků. O ostudu jsem přirozeně nestál. Po práci nastával odpočinek.

Pokud mně zbyly síly a byla chuť, prozkoumával jsem okolí vesnice. Konstatoval jsem svým pohledem dost suchem strádající krajinu, nebylo divu, ono Žatecko se totiž nachází ve srážkovém stínu. Sem tam na mezi stála nějaká hrušeň. Odolat jsem jejím plodům přirozeně nemohl, i když jejich plody výstavní nebyly. Po návratu do vesnice jsem si to zamířil k večeři. Všichni naši studenti a kolegové tam již čekali na výdej menáže. Jídlo bylo docela chutné, tuším, že to tehdy byla hrachová kaše s uzeninou.

Po večeři jsem ještě chvilku setrvával u táborového ohně, kde se pěkně zpívalo a pak šlo na kutě. V noci by člověk měl odpočívat. No jo, ale když se nějaký kolega na lůžku pootočil, nebo zachrápal, případně občas zakašlal, tak bylo po spánku. Dával jsem si špunty do uší, ale moc to nepomáhalo. Zejména jeden z kolegů, živočišným jménem se prezentující, v chrápání vynikal. Snad jen rámus projíždějícího nákladního auta mu mohl konkurovat. „Proboha, to se nemůže obrátit na bok?

Mám do něho strčit? Ale když on je o mnoho starší jako já,“ nevlídné myšlenky probíhaly mou hlavou. Chvilku bylo ticho. Zajásal jsem. Ale vzápětí opět „Chrrr!“ Beznaděj! Jednou jsme se ale naráz nezvyklým hlukem vzbudili všichni. „Co se děje, nevíš?“ slyším od vedle ležícího kolegy. Vstali a vyhlédli z okna ven, na obzoru lítaly světlice a bylo slyšet hluk střelby.

Byli jsme hodně vyděšeni. Druhý den ráno nám bylo naštěstí vysvětleno, že poblíž Žatce se nachází věznice a tu noc se kdosi z ní pokusil o útěk… „Snad ten uprchlík nezamíří k nám?“ ulekaně jsem hlesl. „Neboj, ten se bude lidské společnosti vyhýbat jak čert kříži,“ utěšoval mě soused. Den za dnem utíkal, postupně jsme si zvykli na chod našeho pracoviště. Co nám také zbývalo. Ale též jsme se těšili na domov. Přece jenom dva týdny odloučení od rodin byly náročné.

Poslední den jsme si vyzvedli nevelkou mzdu, sbalili svá zavazadla a začali se připravovat na odjezd domů. A opět nás čekala ta dlouhá a únavná cesta vlakem…