K lékaři pravou...

K lékařům vykročit pravou!

Jsou to ale lidé jako ostatní. Jistě, mají vysoký vzdělanostní profil a ve velké většině i korektní vystupování.

Jsou až na nepatrné výjimky dobře finančně situováni a materiálně zabezpečeni. Člověk se s nimi čas od času setkává, i když je nejednou k tomu donucen okolnostmi.

Každý z nich je ale trošinku jiný. Některý z nich je mnohomluvný, z jiného aby člověk svou diagnózu páčil.

Jsou mezi nimi jedinci rozhodní, ale na druhé straně i váhaví. Někteří vzbuzují u pacientů sympatie, jiní se jim teprve učí.

No jak říkám, není lékař jako lékař.

Tak nyní k mým vzpomínkám.

Pamatuji si jednoho brodského pulmonologa, který mým studentům při exkurzi vášnivě vykládal o nebezpečí vzniku plicního karcinomu s následným ukazováním děs vzbuzujících roentgenových snímků, a přitom kouřil jednu cigaretu za druhou.

Na moje pozvednuté obočí odvětil, že život je plný paradoxů.Už nežije, to jenom abych na něco nezapomněl.

Jiný, tentokráte ortopéd, tak u toho vyústila moje návštěva poměrně dost dramaticky.

Našel na mně při vyšetření i taková pochybení, která bych nikdy na svém těle nepředpokládal.

Když jsem kdysi za ním byl s tenisovým loktem a očekával předepsání nějaké mastičky, případně ultrazvuku, začal mně místo nich nabízet chirurgické odnětí bolestivé šlachy,

Tvrdil, že mně to pomůže od mých potíží, akorát bych prý po uvedeném operačním zákroku nemohl už nikdy pozvednout ruku.

Udělal jsem si osobák při opouštění jeho ordinace.

To internista, to byl jiný kabrňák. Dospěl jsem k němu ve stavu zhroucení a očekával po proměření svého krevního tlaku svoje odeslání na JIPku.

Dal mně antidepresivum a prý ať nezdržuji.

Urolog, někdy ale spíše jeho sestra, mně pořád jenom vnucují zkumavku a ukazují směr na WC. Tam ale chodívám i dobrovolně a poměrně rád..

Kardiolog mně byl vždy sympatický. Vyšetření se u něho děje v pološeru, to mně docela vyhovuje, nemusí všechno vidět.

Ultrazvukem kontroluje moje cévní potrubí, moc toho nenamluví, a po poslechu mého srdce fonendoskopem konstatuje, že bije přiměřeně věku.

S krevním tlakem je to vůbec u mě nějaké divné, vysoký mám u lékaře i doma, pouze holter, tedy zařízení, které monitoruje krevní tlak 24 hodin, mě zachraňuje od léků. Zatím.

Psychika je prevít!

Dermatoložka si mě zase v ordinaci obchází s lupou v ruce, jako kdyby na mně hledala nějaké daktyloskopické stopy.

Před lety jsem si ledoval bolavou achilovku, usnul jsem přitom u televize, a po probuzení jsem měl  v prostoru uvedené šlachy puchýře velké jak palce.

Vyděšený jsem letěl právě k mé dermatoložce, po svém vzkříšení mně oznámila, že v ordinaci měla všechno, jenom ne červencové omrzliny.

Pacienti se obcházejí i u psychiatra, ale u nich jsem ještě nebyl.

Neuroložka mě před lety nechala stát, podobně jak je tomu u čápů, minutu na jedné noze, a pak mě prstem šimrala na plosce nohy druhé. Pořád si cosi psala, aby mně následně sdělila, že to už lepší nebude

U otolaryngologa, svého bývalého žáka, slýchávám jenom ultimata, jestli prý ho neuslyším do tolika a tolika dnů, už mně nedoslýchavost zůstane.

Očař mně zase pořád jenom ukazuje ukazovátkem číslice na optotypu a sdílí se mnou radost, když mu je poznám u předposledního řádku. Tedy odspodu.

Musím se mu ale už jednou svěřit, že je znám z dřívějších vyšetření nazpaměť, nevím, nevím, jak se pak bude tvářit.

Revmatoložka mě zase předloni se zjevnou rozkoší neustále prohmatávala svaly a natahovala co se dalo, hlavně pak končetiny.

Chtěla po mně , abych se i ohnul a dotknul prsty země. Proč bych to pro ni neudělal,byla docela hezká, naštěstí nechtěla, abych se hned poté pokusil o napřímení.

U stomatologů je prakticky nemožné se lékařskému zákroku fyzicky bránit.

Doufám ale, že ani v budoucnu nebude možné čtení pacientových myšlenek. V opačném případě by byly soudy zavaleny trestními oznámeními!

Alergika při návštěvách ujišťuji, že ho v zaměstnání čekají zlaté časy. Posmrkávaje, přikyvuje.

Ani patologové se nemusí bát o ztrátu zaměstnání, těm ale moc nefandím.

V nemocnici to bývá zcela o něčem jiném.

Tam za mnou chodí na pokoj při ranní vizitě více doktorů v čele  s panem primářem a hlavní sestrou v jeho pozadí.

Pokud je tato žena mladší, slova přednosty oddělení příliš nevnímám.

Občas mně pan primář prohmátne břicho a sáhne na čelo. No když mu to dělá dobře, nakonec proč ne.

Takže suma sumarum, s lékaři se většinou dá vyjít, se mnou už je to podstatně horší.

Jaromír Slavíček

13.04. 2018 19:43:28
29.12. 2017 11:39:42
TOPlist
  přihlásit poslední změna: 29.04. 2013 15:10:16