K dávnému hradisku
Ale kudy, vrtalo mně při cestě autobusem hlavou. Podle mapy se mělo rozkládat na západ od obce Pradliska. V daném směru se nachází Oberský hřbet, protáhlá vyvýšenina, na jejímž začátku se nachází zbyteček hrádku Rýsov. Jen o kilometr jižněji od něho, na témže hřbetu, se má rozkládat vlastní vrch Oberský a již uvedené hradisko.
To všechno jsem si musel přirozeně ověřit. Vydal jsem autobusem do Biskupic a odtud tímtéž dopravním prostředkem do Pradlisek. Tato nevelká a v údolí usedlostmi rozptýlená obec je v letním období známa především bohatým výskytem hub. Já však zprvu v obci pátral po sirovodíkovém prameni, který se v těchto místech měl také podle mapy nacházet.
V jeho hledání mně pomohla sympatická žena z jednoho domu u silnice. Pracovala na zahrádce a po mém dotazu ukázala na pramennou jímku za silnicí.
Dokonce mně darovala i plastikovou láhev na vodu s varováním, abych byl následným výstupem do kopce opatrný. Zřejmě si všimla, že už mám abrahámoviny dost daleko za sebou. Uznal jsem, že má pravdu a šel si naplnit láhev minerální vodou. Ale abych pravdu řekl, voda moc po sirovodíku nechutnala.V Nezdenicích na Brodsku máme silnější vývěr… No ale první úkol, vyhledání pramene, jsem měl splněný a mohl se vydat nahoru kopcem.
Počal jsem pátrat po hradisku výstupem do kopce, přičemž jsem si všímal okolního terénu a vegetace. Musel jsem dát mykologickým informacím za pravdu. Kolem lesní cesty bylo balvanů různé velikosti až až a mezi nimi ležících polštářů mechů rovněž. Takový biotop přece v nejvyšší možné míře houbám svědčí. Kdepak ty naše „parkové“ lesy kolem Uherského Brodu.
Moje další kroky se ale postupem doby začaly komplikovat. Strmost svahu, který jsem zdolával, rychle narůstala, no a když jsem před sebou spatřil skalní sráz výšky asi tak dvacet metrů, začal jsem pomýšlet na ústup.
Po krátké úvaze jsem však pokračoval dále, skálu jsem obešel, abych se následně dostal do míst plných starých a mohutných pařezů. Některé z nich byly osmahlé, zřejmě se při čistění paseky používal i oheň. V těch místech už byl svah natolik strmý, takže jsem občas musel vystupovat po čtyřech.
Člověk si myslí, že v našem kraji je nejtěžší výstup na Velkou Javořinu nebo Velký Lopeník. Vrch Oberský, vysoký jen málo přes 400 metrů, mě ale přesvědčil, že i malé kopce dají jedinci, jak se říká, hodně zabrat. Konečně jsem stanul na jeho vrcholu. Čekala mě na něm plošinka, mírný vánek a překrásný výhled téměř do všech světových stran, hlavně na okolní kopce.
Naproti Oberskému vrchu ležící o něco vyšší Komonec je veřejnosti známý především zbytky hradů Starý Světlov a Engelsberk, kterému se jinak říká Sehradický hrad. Nemohl jsem se vynadívat, ale bylo nutno se zajímat o polohu vlastního hradiště. Vyvýšenina, na které jsem stál, byla poměrně ostře ohraničena již uvedenou vrcholovou plošinkou.
Říkal jsem si, no přece tady muselo stát to hradiště, kde jinde by byly tak příhodné podmínky pro jeho obranu. Údaje z literatury však jeho polohu uvádějí kousíček vedle. V roce 1982 archeolog V. Dohnal objevil na severním obvodu polohy „Oberský“ asi 50 m dlouhou, obloukovitě stočenou kamennou hráz, obrácenou proti níže položenému přístupovému sedlu, a také na jižní straně byl podle něj vrchol chráněn dvěma nad sebou ve svahu umístěnými terasovými stupni.
Tyto nálezy však označil za struktury přírodního rázu a svou zprávu uzavřel konstatováním, že poloha „Oberský“ nebyla uměle opevněna. Na druhou stranu však zde bylo v roce 1989 pomocí mikrosondáže objeveno několik kovových předmětů: štíhlá železná sekerka s uzavřenou oválnou tulejkou, několik hřebů s plochou kruhovou hlavicí nebo s úzkou hlavicí ve tvaru T, část ploché tyčinky se zpětně zahnutým koncem a plná bronzová kulička se závěsným očkem.
Ačkoliv zde nebyl zjištěn keramický materiál, lokalita byla na základě oněch nálezů zadokumentována do období púchovské kultury na přelomu tisíciletí. Takže tady musel kdysi lid dávný přece jenom přebývat. Snad jsem tedy na tom hradisku byl… Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou a tak jsem volil sestup lesem, kudy to jenom šlo.
A ono to moc nešlo. Přecházet padlé stromy a sklouzávat po loňském listí člověku moc nepřidá. Navíc jsem ztratil pojem, kde se vlastně nacházím. Návrat byl tedy hodně náročný. Obával jsem se, abych se nedostal na hranu skal, které jsem při výstupu obcházel. To by mohlo dopadnout doslova tragicky.
Po několika desítkách minut jsem vyšel dole u potoka a k mému překvapení přímo do usedlosti paní, která mě předzásobila vodou. Předal jsem jí prázdnou láhev, poděkoval a snažil se vyzvědět, kdy jede autobus do Luhačovic, odkud bych se mohl snadno do Uherského Brodu vrátit vlakem.
Stalo se tak, autobus jel za necelých dvacet minut, takže moje spokojenost s celodenním výletem byla pochopitelná.