K brumovskému hradu

K brumovskému hradu

Je široko daleko proslulý svou historii i vzhledem, tak proč ho nenavštívit, že ano? Tradičně jsem volil cestu vlakem z Uherského Brodu do Bylnice. Hrad z ní byl coby kamenem dohodil, ale při putování k němu jsem si usmyslel, že navštívím i amatérský tenisový turnaj v Brumově. Trochu mně dalo práci najít tamější tenisový areál, ale podařilo se.

Po průchodu u něho ležící restaurací jsem se ocitl v prostoru její předzahrádky, ve které již téměř každá židle byla obsazena hráči či jejich manželkami a přítelkyněmi. Na dvorcích se už hrálo. Hráči různých věkových kategorii urputně bojovali o každý míč. Jedinou vadou na kráse jinak pěkného areálu byla vyprahlost antukového povrchu, ze kterého jen nepříliš znatelně vystupovaly obrysy lajn. Také si dvorec mohli nastříkat. Ale kladů bylo daleko více.

Jak mě informovoval ředitel turnaje, hrálo se ve čtyřech skupinách, v každé pak po čtyřech účastnících. Z každé skupiny soutěžně dále postupovali dva nejlepší hráči, ti pak procházeli tradičním „pavoukem“. Byl jsem překvapen úrovní hry některých protagonistů turnaje, třeba Martina Marušáka, mimochodem bratra vynikajícího zlínského hokejisty. Jeho tenis, ale i hra některých jiných hráčů, pokud mohu posoudit, měly téměř divizní úroveň. Věru, byl to pěkný pohled na sportovní dění, a i kyselica v restauraci byla na úrovni.

Jen nerad jsem opouštěl v to sobotní odpoledne popisované místo, abych se vydal ke svému hlavnímu cíli, tedy do nedalekého hradu. U jeho úpatí jsem se rozhodl, že ho zdolám stezkou z nezvyklé strany. Byla to moje fatální chyba, neboť jsem se po několika krocích ocitl v prudkém svahu zarostlém hustými křovinami a stromy. Stezka se mně záhadným způsobem ztratila z očí. Snad dvacet minut jsem se prodíral divokou vegetací, místy mně šlo téměř o život, stejně jako dávným dobyvatelům hradu. Klouzal jsem, chytal stromů, abych nepadl k zemi. Nakonec jsem se přece jenom doploužil, značně unaven, do hradních útrob.

Tam už bylo na co se koukat. Škoda jen, že se obloha začala postupně zatahovat mraky. Po prohlídce hradních nádvoří a hradeb jsem se již ukázněně vydal Hložeckou magistrálou směrem k Popovu. Ubíral se krásnou a tichou silničkou, při které mě provázely nádherné okolní lesy a nevelký potůček. Krátce jsem se po cestě pozastavoval u pěkných obrázkových dřevorytů. Osm kilometrů jsem zdolal ve dvou hodinách, ke konci svého trmácení musel ale notně přidat do kroku, neboť se nade mnou začala obloha až příliš temnit. U popovské železniční zastávky se k mé nelibosti dokonce spustil prudký déšť.

Vyčkal jsem jeho konce a poté v Popově navštívil svého „starého“ známého, pana Stanislava Hnáníčka, na jehož zahradě je umístěna meteorologická stanice. Její údaje pan Hnáníček 3 x denně posílá Hydrometeorologickému ústavu v Brně. Stanice se nachází v místě nejnižších zimních kotlinových teplot na Moravě. Kdysi tam bylo naměřeno neuvěřitelných třicet stupňů pod nulou.

I webkamera, umístěná na jeho domě, stojí za zmínku. Téměř denně se dívám na její obraz okolních kopců, hlavně pak Pláňavy a Javorníku. Takže zážitky jsem měl bohaté, i když to byl chodecky náročný den.


08.08. 2020 18:55:11
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 84608
Týden: 438
Dnes: 23
  přihlásit poslední změna: 05.05. 2019 08:22:24