Jara brána

Otevírá se jara brána

Opravdu, kam se jenom lidské oko podívá. A to nejenom v nižších polohách, ale i na horách. Stačí v těchto dnech navštívit naše Bílé Karpaty a nasměrovat své kroky do nevysokých nadmořských výšek. A tak i já jsem se tuto sobotu vydal za bezoblačné, blankytně modré oblohy do uvedených míst. Sjel jsem autobusem do obce Lopeník a od tamějšího obecního domu začal stoupat do stejnojmenného sedla. Už při výstupu se mým očím nabídly výhledy na údolím protaženou jmenovanou obec a k ní přiléhající Studený vrch. Současně jsem se ocitl v prostředí pravých Moravských Kopanic.

Všude kolem na stráních byla mnou k vidění roztroušená stavení a rozkouskovaná, na rozdíl od Uherskobrodska, drobná políčka. Po žluté jsem pokračoval ke známé chatě Jana. Stálo u ní množství aut, této skutečnosti však neodpovídalo až podezřelé ticho vůkol. Patrně se už turisté vydali ke svým cílům. Poblíž chaty mě pohledem zaujal „zoopark“ z umně vytvářených dřevořezeb zvířat. Věru, pěkná to byla podívaná. Pokračoval jsem v chůzi s pohledy na okolní probouzející se vegetaci, ale stále více začal upírat zrak i k zemi.

A tak jsem už po několika metrech mohl na okraji lesní cesty obdivovat květy devětsilu bílého a jen o kousek dál tutéž krásu ve fialově karmínovém provedení u plicníku lékařského. I les kolem zjevně procital ze zimního spánku. Pupeny jeho stromů byly už nalité a zcela určitě začne zanedlouho z jejich podpůrných listenů vykukovat listová zeleň. Tak to má být, vždyť duben je měsíc lesů. Ale přece jenom mě něco přinutilo k hlubšímu zamyšlení. Na Kopanicích se leccos s postupem času mění.

Ubývá tradičních jednoduchých domků s plechovými či eternitovými střechami, a naopak jsou stále četnější usedlosti, ať už nové nebo zrenovované, svým vzhledem oku lahodící. Kolem chat či celoročně využívaných stavení přibývá i herních koutků, bazénků a dalších prostředků rekreačního vyžití. Nic proti tomu, ale současně nelze nevidět zvyšující se i počet bytelných plotů kolem uvedených objektů, potažmo pak i různých zákazů a omezení. Nejednou se pak člověku stane, že při své chůzi narazí na tabulku – vstup zakázán, soukromý pozemek atd. Zdá se, jakoby se lidé stále více uzavírali do sebe.

Těmito, ale i jinými změnami ale postupně mizí charakteristický ráz této nepochybně osobité a malebné krajiny. V této souvislosti si položme otázku, jestli se uvedenými novotami nevzdáváme něčeho, co bylo nejenom historicky cenné, ale i turisticky nepochybně přitažlivé? Od chaty Jana jsem se ubíral vrstevnicovou lesní cestou směrem k Vyškovci. Sem tam jsem musel překračovat nějakou tu větev, anebo se vyhnout přemokřenému místu. Ale i tak bylo nadále velmi příjemným zážitkem kráčet cestou, na které mou chůzi provázelo trylkování ptáků spojeného s vůní přicházejícího jara. Co by si člověk mohl více v lesích Bílých Karpat přát?

Na jednom z pařezů na okraji lesa jsem objevil mimořádně pěkný a nečekaně velký exemplář choroše - troudnatce pásovaného. Po výchozu z lesa jsem byl zase doslova uchvácen rozhledem do Bošácké doliny, ba i Malé Karpaty byly na jihozápadě k zazření. Směrem k jihovýchodu nebylo možné neidentifikovat známé pohraniční vrcholy Kykuly a Machnáče, na východním obzoru zase o sobě dávalo vědět svými obrysy západoslovenské pohoří, jmenovitě Strážovské vrchy.

Chata na Vyškovci byla před jedenáctou hodinou ještě zavřená, a tak jsem začal sestupovat šotolinovou cestou kolem impozantního Janova buku a půvabné zvoničky do Vápenic. A tam už bylo rušno. Na dvorcích se uklízelo, na přilehlých zahrádkách motyčky v rukou obyvatel nezahálely a ve svazích „broukal“ nejeden traktůrek. Starý Hrozenkov už pak byl, úslovím řečeno, coby kamenem dohodil.

Jenže v obci samotné, na E 50, se z kopce řítil jeden kamion za druhým. Měl jsem co dělat, abych neztratil z předcházejících hodin nabytou dobrou náladu.

Ale i tak, vřele takovou túru doporučuji všem přírodymilovným!

Stála za to!