Hierarchie

Hierarchie na krmítku, aneb někdo musí velet…

V celé živočišné říši, člověka nevyjímaje, je princip nadřazenosti a podřízenosti běžný. Je patrný, kam se jenom v přírodě podíváme. Při parcelaci kořisti šelmami v divočině, ale i ve vodách a dalších životních prostředích.

Na ptačím krmítku je tento princip k vidění v každé denní době. Dávám do něho slunečnicová semena a jako přilepšení v současných krutých mrazech kousek loje. Pak už jenom stačí přes okno sledovat dění.

A je na co se dívat. Již brzy po rozednění nalétávají ke krmítku první zájemci. Kupodivu sýkorky až po kosech. Tito svým vzhledem dost depresivně vyhlížející ptáci se v poslední době ve městech vyskytují stále více a více, což zejména zahrádkáři nesou v letní sezoně se značnou nelibostí. V zimě se uvedení ptáci v prostoru krmítka stávají až nepříjemně dominantními jedinci.

Často jen svou přítomností z něj odhánějí ostatní drobné ptactvo. Zvláště agresivní jsou kosí samci s výrazně žlutými zobáky. Z člověka příliš velký respekt nemají, zahánějí se obtížně. Nažky slunečnic opouštějí teprve po příletu většího opeřence.

Tím, alespoň na mém krmítku, bývá poměrně často dlask. Kdysi se mně ho podařilo v okurkové sklenici chytit do ruky, abych následně zalitoval svého činu.

Několik dnů jsem měl po sevření jeho zobákem ovázaný prst. Dlaska čas od času střídá strakapoud. Ten si jednou dvakrát do nažek zobne a pak si krmě odpracovává usilovným hledáním larev na nedaleké staré meruňce.

Jedničkou z hlediska panování u popisovaného potravního zdroje je však sojka. Hezký pták, jen co je pravda. Ta modrá zrcátka na křídlech, načepýřená pírka na hlavě, no pohádka.

Zajímá se hlavně o lůj, servítky si při hodování rozhodně nebere. Po jeho opětovné návštěvě z tukového potravního zdroje mnoho nezůstává. Princip solidarity s jinými ptáky je mu evidentně cizí.

Z drobných ptáků stojí za zmínku pestrobarevní stehlíci. Většinou přilétávají v celém hejnu. Hýří nejenom barvami, ale i agresivitou proti jiným ptákům. Jejich zobáčky jsou totiž mimořádně ostré.

Dokonce i zvonci s masivnějšími zobáky se střetům se stehlíky vyhýbají. Dost vlezlí jsou i vrabci, nějaké ohledy vůči stejně velkým ptačím kolegům nemají. Hodné a přizpůsobivé jsou naproti tomu sýkorky, hlavně koňadry. Trpělivě vyčkávají, až se situaci na krmítku vyjasní. O něco odvážnější jsou v tomto směru drobné sýkorky, sympatické modřinky.

Nejvíce ale chválím pro nekonfliktní postoje pěnkavy. Většinou se ale spokojují jen s tím, co z krmítka vypadne na zem. Co konstatovat závěrem? Nic překvapivého! Ptáci s ostrými zobáky mají v krmítku očekávaně „navrch“.

Ještě větší roli v mocenských půtkách hraje velikost ptáků, zejména pak jejich zobáků. V podstatě jako je tomu v lidské společnosti. Přírodní zákonitosti jsou universální, na tom se nic změnit nedá!