Haluzická tiesňava

Haluzický kaňon

Haluzická tiesňava je známá i jako Sprašová soutěska. V roku 1963 byla vyhlášena přírodní památkou se 4. stupněm ochrany.Kdysi dávno jsem u ní pobýval, ale to už jsou desítky let.

A tak jsem se jednoho dne k ní vydal opět.Autem jsem projel za Březovou kolem chátrající celnice a směřoval přes Novou Bošácu směrem k Zemianskému Podhradí.

Projížděné obce mně připadaly téměř liduprázdné.V Bošáci jsem odbočil doleva a vydal se úzkou silničkou směrem k Haluzicím.Z auta jsem vystoupil u obecního úřadu pak už stačilo jen několik desítek metrů a byl jsem u cíle, u tiesňavy.

Zprvu jsem se ale zastavil u nedalekého opevněného kostelíka, který stál na jejím okraji. Byl obklopen poměrně nízkou hradbou se střílnami, patrná byla i vstupní věž s bránou.Už jenom fakt, že kostel byl opevněn, svědčí o nebezpečích, která v minulosti tomuto území od nájezdníků hrozila.

Kostel vznikl v první čtvrtině 13. století jako pozdně románská jednolodní stavba s půlkruhovou apsidou a sakristií.Po prohlídce okolí kostelíka jsem sestoupil po louce k úvodní části soutěsky k samotnému korytu potoka, který jí protékal.

Tam se mně do cesty postavila první hrázka, bránící pohybu splavenin dále po toku.Tiesňava, po našem rokle, totiž vznikla hloubkovou erozívní činností Haluzického potoka, který se v první fázi zařezával do málo odolných dolomitů, aby později pronikl i málo odolnými jílovitými břidlicemi.Těmito dlouhodobými procesy vznikl v těchto místech skutečný kaňon.

Vydal jsem se soutěskou po pěšince vzhůru.Udivila mě strmými bočními stěnami, které však byly místy zastíněny bohatou stromovou a keřovou vegetací. Stromy, často ovíjené břečťanem, jsou ve strži štíhlé a vysoké, snažící se z tmavé rokle „prodrat“ ke slunečním paprskům.

Snad by přece jenom bylo lepší navštěvovat tato místa v předjaří, kdy je olistěné vegetace v kaňonu méně.Jeho stěny by tak působily impozantněji. Nejhlubší část strže  jsem spatřil v lokalitě Pod kostelem, kde rokle v minulosti svým prohlubováním a rozšiřováním narušila část starého hřbitova a strážní věže výše uvedeného románského kostelíku.

Údajně ještě v roce 1780 vedla přes roklinu lávka a podél potoka stály dvě řady domů, i ty tedy vzaly erozivními procesy za své.Dnes má tato geomorfologická zajímavost délku téměř 1 km, hloubku 50 m a šířku 200 m. V celém profilu rokle jsou k vidění menší i větší hrázky, zamezující pohybu splavenin, které v minulosti po velkých deštích zanášely úrodné pozemky v blízké obci Štvrtok.

Po vystoupení ze strže jsem se porozhlédl po okolí. Moji pozornost upoutal blízký kopec – Hájnica.Už zdálky na něm byla patrná rozhledna.

Vystoupal jsem k ní po zelené značce, nebylo to daleko, snad jen jeden kilometr. Šel jsem napřed polní cestou, posléze mě čekal strmější výstup po luční stezce. Z nevelké rozhledny jsem spatřil dolinu Váhu, naše pohraniční Bílé Karpaty, na jihovýchodě pak Považský Inovec a Strážovské vrchy.Mé pozornosti samozřejmě nemohly uniknout hrady Trenčín a Beckov, část Bošácké doliny a mnou navštívené nedaleké Haluzice s opevněným kostelem.

Byl to opravdu požitek pro moje oči, kdyby jenom nahoře nebylo tak větrno.Po chvíli rozhlížení bylo třeba uvažovat o návratu.Sešel jsem dolů, pokochal se malým lomem za obecním úřadem s pěkným odkryvem dolomitůa jílovců.

Při zpáteční cestě jsem se ještě zastavil v Zemianském Podhradí, abych si prohlédl evangelický kostelík zajímavého a v Evropě ojedinělého vzhledu. V obci je k nahlédnutí i kaštiel, ve kterém kdysi pobýval i Ľudovít Štúr. Při následném přejíždění hřebene Bílých Karpat jsem se ještě zastavil nad Březovou u rozhlednyU křížku s krásnými výhledy na Velký Lopeník a Velkou Javořinu.Den byl tedy plný myšlenek z viděných přírodních jevů.A nejenom přírodních…

Nebylo jich, věru, málo.