Exoti v zahradě

Exoti v zahradě

Abych nebyl chybně chápán, jde o introdukované dřeviny, které mám na svém pozemku. Jsou nepůvodními druhy, které díky člověku žijí mimo areál svého přirozeného výskytu. Kdo by takové nechtěl, aby se mohl pochlubit okolí. Ovšem vždy by mělo platit, všeho s mírou. A nyní k příkladům. Před dávnými lety otec přivezl od Jadranu sazenici morušovníku.

Ihned ho zasadil do rohu zahrady, já nebyl proti. Morušovník tím zřejmě našel místo vyvolené. Dal se do takového růstu, že nevím co s ním. Každý rok odřezávám desítky jeho silných větví, aby v následujícím roce vyrostly znovu. Nějaké ty plody má, o jejich zdravotních účincích jako bývalý biolog nepochybuji, ale jelikož strom roste v bezprostředním okolí silnice, netrhám je.

A to spadané listí na podzim, to je další kapitola. Velké plastové nádoby nestačí, do sběrného dvora je to poměrně daleko. A zase jinak. Od jednoho dobroděje jsem získal pro změnu sazenice papírovníku. Možná ho ve městě nikdo nemá, tedy jde o raritu. Jenže, budu se asi opakovat, jeho růst je doslova zběsilý. Už dorostl do výšky několika metrů, takže jeho ořezávání je nutností. Navíc je to jednodomá rostlina, a to samčí, takže o plodech si mohu jenom nechat dát.

Do výroby papíru, jak to dělali staří Číňané, se taky nechystám. Strom vyhání odkopky do všech stran, i ty nestačím likvidovat. Vykácet ho by bylo jednoduché, ale s kořeny bych se určitě nadřel. A do třetice všeho obtěžujícího. Do rukou se mně dostala i sazenice keře s pěkným názvem – vítečník, je poměrně dost běžný ve Středomoří. Což o to, kvete nádherně žlutě, květy obletují i drvodělky, vzácnější hmyz. Ze stromu se ale časem stal gigant, který mně dokonce omezuje přístup k brance.

Věrně mu v tomto nekalém úmyslu sekunduje i lianovitý trubač, i jemu proto nemohu „přijít na chuť“. Kvete velkými červenými květy, ale jen krátkodobě. Co z výše uváděného plyne? Asi to, že je třeba vždy zvážit, jestli exotické rostliny mají v našem zeměpisném pásmu svým výskytem opodstatnění. Jejich růst se často vymkne kontrole a pak je zle.

A já něco zanedbal, tedy jejich časné ořezávání, a zapomněl tím na slovenské přísloví: „Ohýbaj ma mamko, pokiaľ som ja Janko, keď ja budem Jano, neohneš ma mamo.“

Mám o zkušenost víc.