Ekologická olympiáda

Ekologická olympiáda

Ekologie je sice věda o organismech a vztazích mezi nimi, ale její příznivci ji mohou pojímat i netradičním, velmi poutavým až hravým způsobem.

Hezkým dokladem tohoto tvrzení jsou ekologické olympiády, konané v  malebném valašském kraji, oplývajícím pohádkovou přírodou. Jsou svými organizátory pojímány, jak záhy vysvětlím, poněkud jinou formou jako tradiční, klasická přírodovědná klání.

Klade se v nich totiž neobyčejný důraz na tvůrčí schopnosti mladých lidí, na jejich zájem vytvářet nové, originální hodnoty, přičemž se samozřejmě spoléhá na jejich lásku k tomu obdivuhodnému, co nás všechny obklopuje – tedy k  řekám, lesům, loukám, rostlinám, zvířatům, ba i blankytné obloze.

Už samotné místo konání uvedené soutěže musí vzbudit pozornost svým bezprostředním zaměřením a vztahem k přírodě.

Část úkolů popisované olympiády se totiž koná v nejenom ekologům známé dřevěnici „Kosenka," ve Valašských Kloboukách, chaloupce svým vzhledem jako by vystřižené z kreseb minulého století, která je celá budovaná z dřevěných trámů s pozoruhodným a příjemným interiérem, vybaveným dobovým nábytkem, plápolajícím krbem, pecí, masivními dubovými lavicemi a židlemi, ale třeba i dosud funkčním kolovrátkem.

A právě do těchto kouzelných míst každým rokem směřují mladí studenti ze středních škol našeho kraje, aby si v podobě tříčlenných kolektivů poměřili své síly ve znalosti místních zvyků, krajinných přírodopisných „klenotů," ale zejména aby se zdokonalili v ochraně krajiny nám našimi předky svěřené.

Podobně jako v minulosti, tak i letos začala tato oblíbená soutěž uvítacím ceremoniálem v blízkém gymnáziu, aby se v příštích chvílích studenti podrobili ekologicky zaměřeným testům a poté obávané poznávačce, ve které měli v konkrétních předložených předmětech identifikovat dnes již téměř neznámá zemědělská nářadí, využívaná rolníky v dávnějších dobách.

Druhý den soutěže byl pak věnován výjezdnímu „zasedání" soutěžících a organizátorů do nedalekého ekologického centra ve Vysokém Poli, kde byla realizována praktická část  olympiády, tento rok tématicky zaměřená na vztah krajiny a zemědělství.

Již první úkol zadaný  přítomným studentům vyzněl jasně, zasadit ovocné stromky do půdy, pokud možno co nejvíce profesionálním způsobem!

Člověk by řekl: „ A co je na tom tak obtížného?" Zcela určitě by ale po nedlouhé době musel změnit svůj názor!!

Ono vyhloubit jámu v kamenité zemině v ideálních rozměrech, upravit kořenový systém stromků, fixovat jejich kmínek ke kůlu, ochránit ho foliemi proti okusu zvěří, ošetřit řezné rány v jeho korunce, to vyžadovalo značnou odbornou erudici mladých sadařů.

Že to nebylo až tak jednoduché, o tom se přesvědčil v tomtéž úkolu v odpoledních hodinách pedagogický doprovod studentů. Abych pravdu řekl, nebyl jsem si jako prostý divák jistý, kdo byl v těchto činnostech zdatnější, jestli ti mladí anebo jejich vedoucí. Vše se samozřejmě bodově hodnotilo, přičemž o bujaré veselí, jak jistě tušíte, nebyla v těchto chvílích nouze.

A to ještě čekal mladé příznivce přírody úkol nejobtížnější....a byl vskutku nadmíru náročný!                                                Studenti museli během nemnoha hodin vyprodukovat návrh na ideální uspořádání místní krajiny při respektování příslušných ekologických požadavků, jinými slovy měli tedy navrhnout pro tento region vhodné plodiny i chovné zvířectvo, posoudit ekonomické možnosti svých nápadů a vše pak doložit pomocí počítačové techniky patřičnými nákresy a mapami.

A aby nebyl náročnosti požadavků  konec, v podvečer je čekala obhajoba jimi vytvořených prací před přísnou porotou!

Že se celá třídenní akce zdařila, o tom nás všechny neustále přesvědčovaly úsměvy prakticky všech soutěžících a hlavně jejich závěrečný slib, že se do těchto míst budou za nádherným krajem a neobyčejně sympatickými lidmi i do budoucna rádi navracet.

Veškerá soutěžní činnost byla pečlivě organizována lidmi z místních ekologických sdružení, kterým pracovně sekundovali zaměstnanci příslušných zainteresovaných institucí.

Co tedy říct závěrem? Dovolím si v této souvislosti maličko pozměnit slova velkého humanisty Alberta Schweitzera.

Nevíme, jaká čeká budoucnost naše mladé. Ale zcela jistě budou šťastni, pokud budou v životě hledat a  nalézat to, co prospívá jiným, v našem případě to, co prospívá naší krásné přírodě!

A to v tyto dny rozhodně se zdarem činili!

Jaromír Slavíček

Ekologická olympiáda jinak...

V pátek ráno jsem se definitivně rozhodl po několikaleté pause navštívit své přátele na „zbožňované“ Kosence ve Valašských Kloboukách.

Sjel jsem vlakem z Brodu do Luhačovic a následně autobusem na detašované pracoviště do Vysokého Pole, kde jsem začal pátrat po Envicentru s avizovanou ekologickou olympiádou.

Chtěl jsem se v této vylidněné obci na konkrétní místo činu zeptat domorodců, ale místo nich mě oslovilo, a to poměrně nevlídně, jen několik místních vlkodlaků.

Rozhodl jsem se tedy, že raději vyjdu nad obec za lepším rozhledem. A co nevidím, na pastvině jsem zazřel mezi ovcemi v pilné práci řadu středoškoláků, a to i s dohlížejícími porotci, kteří hodnotili jejich výtvory.Téměř vzápětí nato jsem byl jedním z nich identifikován, konkrétně  magistrem Jiřím Nešporem, který mě zasvětil do probíhajících úkolů, a sice sázení stromků, převážně pak do země.

Po několika vzájemných, poměrně nevšedních větách, jsem byl vyzván Jirkou Nešporem k odchodu do nedalekých budov Envicentra.. Jelikož jsem si ale nebyl jist, jestli pastvinu lemující dráty nejsou pod proudem, dal jsem při jejich překračování přednost svému průvodci.

U samotného Envicentra jsem byl neobyčejně vřele, a sice objetím, uvítán hlavní organizátorkou soutěže, paní Pavlínou Kolínkovou. Stejně tak vřelým čajem jsem byl  obdařen i uvnitř budovy.

Po krátkém rozhovoru zajímajícím obě strany, jsme se vzájemně vyzvali k odchodu opět mezi pracující studenty.

Tam jsem se přirozeně nejvíce točil u „svého“ uherskobrodského družstva a naznačoval přítomné mládeži, co bych dělal na jejich místě lépe, kdybych to uměl…

Jelikož jsem ale postupně nabyl dojmu, že není až tak velký zájem o má doporučení, sklesle jsem odešel jsem s několika přítomnými „dospěláky“ na oběd do místní restaurace, kam posléze dospěli i prací vyčerpaní studenti.

Pokusil jsem se jim i tam, byť to bylo proti předpisům, nenápadně pomoct tím, že jsem přišel k jejich stolu a naznačil jim, že pokud se budou snažit, tak třeba budou mezi nejlepšími. Za tuto neocenitelnou radu mně všichni tři studenti svými vlahými pohledy poděkovali.

Oběd byl výborný a ještě více mně zachutnal, když mně bylo sděleno, že ho nebudu muset platit…

Odpoledne téhož dne, za nevlídného větrného počasí, jsme opět vyrazili na pastvinu, ale tentokráte s vyučujícími, kteří se měli rovněž pokusit oblažit pohlednou valašskou krajinu výsadbou ovocných stromků, zřejmě i s cílem porovnat jejich sadařské umění s dopoledními  mladými umělci.

Opět jsem se záměrně pohyboval v blízkostí koaličního, pro mě složením zcela nepochopitelného družstva Uherský Brod – Uherské Hradiště, reprezentovaného dvěma hezkými mladými kantorkami. Pozn. Hradiště – úhlavní letití soutěžní nepřátelé!

Přes tuto okolnost jsem periodicky a spontánně informoval občas se přibližující porotu o úspěších tohoto družstva, a to tak, že jsem upozorňoval jinak komisně vyhlížející komisaře, že „děvčata“ ideálním způsobem ostříhala kořeňa a usadila ho do jámy.

Komisi jsem pochválil i hnůj, který osádka stromu operativně, na rozdíl od jiných družstev, ve značném rozsahu použila.

Přes moje úsilí mě překvapilo poměrně nízké závěrečné bodové hodnocení evidentně se snažících „ našich“ pedagožek.

To, že „oplocení“ usazeného stromku připomínalo spíše šikmou věž v Pise přece nemohlo být důvodem dehonestace jejich usilovné práce.

Po večeři mělo dojít k vyvrcholení soutěže obhajobou „diplomových“ prací studentů, týkající se „ekologické“optimalizace krajiny pod Klášťovem, známým odborné veřejnosti mimo jiné archeologickými vykopávkami.

I tady jsem se snažil „broďanům“  co nejvíce pomáhat, byť to nebylo dovoleno, kde se dalo. Hladil jsem například psa Nolu jednoho z porotců, ale jen v okamžiku, když se díval. Ten porotce! Vděčností mě olízl. Ten pes!

Při samotném výslechu brodských studentů, otočených ke mně tradičně zády, jsem sledoval výrazové rysy obličejů jejich hodnotitelů, ze kterých se dalo usuzovat na průběh obřadu.

Výsledek procesu jsem se toho večera nedozvěděl, neboť jsme se rozhodli předčasně ještě tentýž večer odjet Octávií zpátky do Brodu. Neznaje řidičské umění mladé paní profesorky, tiše jsem si předem odříkal třikrát Otčenáš a v průběhu cesty  v poloze skrčence na „sedadle smrti“ jsem bedlivě sledoval polohu Měsíce vlevo nahoře na obloze, neboť jenom tak jsme mohli trefit zpátky do města Komenského.

Jinak spokojenost, ale ještě si počkám na výsledek družstva. Rád se totiž posmívám!

Skončili druzí!!!!

Jaromír Slavíček