Duše nemoci

Nemoc a její duše

O nemocích byly napsány tisíce a tisíce odborně laděných stránek, ale jen nemnoho o jejích duších.

Mnohá nemoc je i v dnešní době tajemná a jen pozvolna odkrývající své taje těm, kteří ji zkoumají.

Může být záležitostí dědičně podmíněnou, ale i tehdy je doprovázena mnoha dalšími faktory,  a navíc podstatně ovlivňována lidskou psychikou.

Mezi lidmi je mnoho těch, kteří podstatu své nemoci příliš neznají, mnozí se navenek stydí navenek přiznat projevy své choroby, a skrývají ji tím před pohledy veřejnosti.

Má ale nemoc, ať už akutní nebo chronická, svoji duši?

Odpověď zní: Ano, zcela určitě má!

Je totiž stavem, kdy organismus tělem i psychikou bojuje proti všemu tomu, co je lidskému tělu cizí, nepřirozené.  Někdy v tomto boji uspěje, jindy dříve nebo později náporu nepřátel podléhá.

Někdy dokonce, a to je dost nepochopitelné, je tělo samo proti sobě, neboť nepochopitelně bojuje proti svým vlastním tkáním.

V takovém případě můžeme nazvat vzniklou nemoc jakousi občanskou válkou, neboť ty části těla, které by měly navzájem spolupracovat, obracejí své zbraně samy proti sobě, a to je samozřejmě nežádoucí a nezřídka osudové.

Ty milé a svým způsobem krásné bílé krvinky, mající na starosti naši imunitu, a které na různých místech těla pronásledují viry i bakterie, někdy nemilosrdně napadají vlastní pozměněné buňky,  které si ke své smůle oblékly „nevhodný oděv," a tím se staly se pro organismus cizími.

Jako kdyby jim uvedení nositelé obranyschopnosti, bílé krvinky, záviděli jejich odlišný vzhled, nové hábity..

Ano, hovořím o autoimunitních chorobách – roztroušené skleróze, artritidě, cukrovce 1.typu apod., což jsou spolu s alergiemi nemoci s narušenou imunitní odezvou.

K většině těchto nemocí se dříve nebo později přivine ošklivý mužík, říkejme mu zánět, který nositeli osudu, někdy i rodinného prokletí, způsobí nemalé potíže, a to fyzické, ale i duchovní.

Samotná nemoc je žel jakousi zlou vílou, která tančí v lidském těle a hledá místa, kterým by mávnutím svého zlověstného proutku způsobila co největší zkázu.

Kolem planoucího ohniště zánětů vlaje při jejich tanečních variacích její nachově zbarvený závoj.

Obdařuje „nevinného" krůpějemi nemalé bolesti, někdy se kochá i jeho nevábným vzhledem  a jen zdáli je slyšet její zvonivý a zlomyslný smích.

Někdy odtančí kousek dál, vyčkává, pozoruje a pak znovu a znovu se svými tanečními kroky přibližuje, aby organismu co nejvíce ublížila, aby uvedla do zoufalství muže i ženy, mladé a staré, ba i děti.

Je nemilosrdná, nemusí vždy sice bezprostředně zabíjet, ale na druhé straně si nedá a nedá pokoj a přemýšlí o napadení dalších a dalších částí lidského těla.

Nespokojuje se však jenom s jeho tělem, šlehá i jeho mysl a brání mu vychutnávat krásy tohoto světa.

Nemá ráda léky, nemá ráda pohodu člověka. Skrývá se před nimi, vyčkává až se trpící člověk dopustí nějaké chyby, prochladí se či podlehne duševnímu rozladění, a pak znovu k němu přitančí s opětovným a nemilosrdným máváním proutku zkázy.

Je záhadná, přichází často neočekávaně, občas se z dohledu i stahuje, ale jen na nedlouhou dobu, aby opět chorému svým příchodem způsobila bol.                                                                                                                                                     Je náladová, vysmívá se všem s dobrou myslí, jen tančí a tančí a její zlomyslná očka bloudí prostorem, aby si znovu vyhlédla svou budoucí kořist k ublížení.

Nemoc je pro nás všechny velmi závažným upozorněním, že se něco nekalého děje v našem organismu, a pokud na  toto upozornění nemocný nevezme zřetel, pak to s ním dopadá velice zle!

Je nespočet rad, jak od nás odradit nemoc, tu zlou neodbytnou tanečnici, z nichž mnohé mají něco do sebe a nutí  člověka k zamyšlení.

Je asi vhodné tuto vílu považovat za obtěžující taneční dámskou volenku, které musíme dávat rázně „košem," jinak její tanec přivede náš organismus do osudových závratí!

Rada nade všechny je však ta, aby člověk měl především své tělo rád a bránil v něm stůj co stůj vzniku jakékoliv války, včetně války občanské.

Tak držme palce!

Mgr. Jaromír Slavíček