Dost jsem riskoval

Opět na horách

Na valaško- slovenském pomezí mám prochozené kde co. Snad neexistuje na hřebenovce místo, kterým by nekráčela moje noha, respektive obě. V Tereziánském létě už mně zbýval pouze výstup na Končitou s její výškou 817 metrů. Ne, není nejvyšší horou jižního Valašska, tou jsou nezaslouženě nevýrazné Průklesy o několik metrů vyšší.

Krátce po skončení ekologické olympiády jsem vlakem zajel do Střelné, výchozího bodu mé plánované cesty. Z ní pak šel kolem potoka silně blátivou cestou až k úpatí kopců. Kráčel jsem po červené, ale čert tomu chtěl, abych ji ztratil v jednu chvíli z dohledu. Záchranou se mně měla stát samota na okraji lesa, u které jsem se chtěl někoho poptat po ztracené značce. Přiblížil jsem se k plotu, za kterým bylo vidět domorodce sekajícího dřevo.

Zvolal jsem: „Dobrý den, prosím pěkně, jak se dostanu znovu na červenou, ztratila se mně z očí?“Oslovený odložil sekeru, ulekaně se kolem sebe porozhlédl a hned začal s velikým křikem zahánět mohutného vlčáka do ohrady.Pak přišel k plůtku, aby mně suše oznámil:

„Vážený pane, právě jsem Vám zachránil život. Kdybych nezavřel toho svého psa, už byste se nikdy po červené neptal. Chystal se Vás rozsápat“.Jelikož jsem slušně vychovaný člověk, upřímně jsem zachránci mého života poděkoval, ale opětovným dotazem i nadále trval na ukázání cesty ke Končité.

Stalo se tak s nevlídným posunkem majitele krvelačné bestie. Rozloučil jsem se pak s tím dobrým mužem, abych brzy znovu narazil na červenou a pak již strmějším stoupáním začal směřovat k vrcholu hory. V jednu chvíli jsem podél stezky uzřel houbaře.„Tak co, rostou, rostou?“ oslovil jsem ho nečekanou otázkou.

Beze slova ke mně přistoupil a ukázal obsah svých dvou velkých kabel. Pokusily se o mě mdloby.V jeho taškách jsem totiž spatřil více jak stovku statných hřibů, jeden krásnější druhého. Po nabytí vědomí jsem zakoktal:

„A kde, a kde jste to, proboha, našel?“ „Tady, odpověděl. Podívejte, dva metry od Vás roste další pravák. Vezměte si ho!“Zalapal jsem po dechu, ale s nabyvší hrdostí v hlase odvětil. „Když jste ho uviděl Vy, je váš! Nebudu se přece lidem chlubit „cizím peřím“, bylo by to pro mě ponižující“. S houbařem jsem se srdečně rozloučil, ale to už se mě zmocnila chamtivost. Pomyslně jsem mávl nad časem odjezdu vlaku.

Už mě nezajímal. Vnořil jsem se do křovin a chtivě pátral po hřibech. A brzy našel, co jsem hledal. V některých místech byla k vidění celá hnízda praváků. Zdálo se mně, že čekají jenom na mě. Dychtivě jsem je sbíral a strkal do umělohmotné tašky, později do batohu. Hřibů však bylo stále více, a tak jsem začal uvažovat jako letec v balonu, který se musí při jeho nežádoucím poklesu zbavit přítěže.

Svetr v batohu jsem zahodit nechtěl, ale půl pecen chleba v lese zůstat musel. Bylo třeba ho obětovat, nedalo se. Pak už znovu pohled na hodinky a zrychlená chůze přes vrchol hraniční Končité močálovitým terénem kolem kapličky sv. Václava do Študlova.

Z něho po silničce do Valašských Příkazů na nádraží. To mně nápisem oznámilo, že v něm vlak zastavuje pouze na znamení. Po půlhodinovém čekání se tak stalo. Po usednutí už mě jenom čekalo počítání oveček podél trati se střídajícím se mikrospánkem. Kabelu s hřiby jsem však pevně držel v podpaží, šel bych s ní a batohem na zádech i na toaletu.Znám naše lidi!

Zážitků toho dne tedy bylo zase bohatě.

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173142
Týden: 455
Dnes: 77
  přihlásit poslední změna: 04.11. 2017 08:52:22