Dobývání hradu

K Brumovskému hradu

Je široko daleko proslulý svou historii i vzhledem, tak proč ho nenavštívit, že ano?

Tradičně jsem sjel vlakem z Uherského Brodu do Bylnice.

Hrad  byl coby kamenem dohodil, ale po cestě k němu jsem si usmyslel, že navštívím i amatérský tenisový turnaj v Brumově.Trochu mně dalo práci najít tamější tenisový areál, ale podařilo se. Po průchodu restaurací jsem se ocitl v prostoru její zahrádky, ve které již téměř každá židle byla obsazena hráči či jejich manželkami a přítelkyněmi.

Na dvorcích se už intenzivně hrálo. Hráči rozmanitého věkového složení urputně bojovali o každý míč. Jedinou vadou na kráse jinak pěkného areálu byla zjevná suchost antukového povrchu, ze kterého jen nepříliš znatelně vystupovaly obrysy lajn.

Ale kladů bylo daleko více. Jak mě informovoval ředitel turnaje, hrálo se ve čtyřech skupinách, v každé pak po čtyřech účastnících. Z každé skupiny dále postupovali dva nejlepší, ti pak procházeli tradičním pavoukem.

Byl jsem překvapen úrovní hry některých protagonistů turnaje, mimochodem i Martina Marušáka, bratra vynikajícího zlínského hokejisty. Jeho hra, ale i některých jiných, měla podle mého názoru místy až divizní úroveň.

Věru, byl to pěkný pohled na popisované sportovních dění, potěšila mě i výborná kyselica v místní restauraci. Jen nerad jsem opouštěl to sobotní odpoledne uvedená místa a vydal se k nedalekému hradu.

U něho jsem se rozhodl, že ho zdolám stezkou ze západní strany. Byla to moje fatální chyba, neboť jsem se při výstupu záhy ocitl v prudkém svahu zarostlém hustými křovinami. Snad dvacet minut jsem si jimi prodíral, místy mně šlo přímo o život, stejně jako dávným dobyvatelům hradu.

Nakonec jsem se jeho obejítím přece dostal do jeho útrob. Tam už bylo na co koukat. Škoda jen, že se obloha začala postupně zatahovat. Sešel jsem z hradu po jeho prohlídce již kultivovaným způsobem a vydal se Hložeckou magistrálou  k Popovu.

Provázela mě krásná silnička s  nádhernými lesy kolem, zastavení u dřevorytů. Osm kilometrů jsem zdolal ve dvou hodinách, ke konci ale musel notně přidat do kroku, neboť se nade mnou stahovala černé mračna.

U popovské železniční stanice se pak spustil prudký déšť. Vyčkal jsem jeho skončení a v době čekání na příjezd vlaku jsem v Popově navštívil svého „starého“ známého, pana Stanislava Hnáníčka, na jehož zahradě je umístěna meteorologická stanice, jejíž údaje pan Stanislav 3 x denně posílá Hydrometeorologickému ústavu v Brně.

Stanice se nachází v místě nejnižších kotlinových teplot na Moravě. Kterousi zimu tam bylo naměřeno neuvěřitelných třicet stupňů pod nulou.      I webkamera, umístěná na jeho domě, stojí za zmínku.

Téměř denně se dívám na její obraz Pláňavy a Javorníku.

Takže zážitky bohaté, byť to byl chodecky náročný den.