Dobře mně tak...

Ten zub musí ven!

Ke stomatologům málokdo spěchá s nadšením. Ale někdy je situace tak urgentní, že k němu prostě musíme. Pokud zoubek bolí více a osvědčená slivovice a Brufen nezabírají, tak je třeba vzít si kabát, nasadit klobouk a vyrazit.

Ale příchod do čekárny ranhojičů není vůbec povzbudivý. Vidím stažené tváře, cizí ústa jen tak tak odpovídající na můj slyšitelný pozdrav, někdo si drží i tvář.

No a když se člověk k tomu podívá přes okno čekárny ven a je tam navíc obloha zatažena těžkými mračny, tak náhle zalituje, že nemá v sobě navíc i tabletku antidepresiv.

Otevřou se dveře ordinace a je vyřčena moje pokorná prosba. V akutním případě zazní: „Tak tedy počkejte!" v chronickém pak:

„Přijďte za tu a tu dobu!" a lísteček s objednávkou vložen sestrou do mých rukou.

V prvním případě, a vlastně i v druhém, si v čekárně sedám a snažím se navázat hovor se sousedkou, rovněž čekající na stomatologický zákrok.

Chci být vtipný, ostatně potřebuji se odreagovat taktéž, a tak ji polohlasem sděluji, že sloni umírají, až když jim odejde poslední stolička.

Odpovědí mladé ženy je mně bolestný, vyčítavý pohled a opětovné zakrytí si kapesníkem pravé tváře.

Raději se tedy odmlčím a pro jistotu si začínám jazykem ověřovat počet zbývajících mých stoliček.Člověk nikdy neví.

Pak už  slyším povolávací rozkaz a vcházím do ordinace. Pozdravy. Můj ustrašenější, přiznávám!

První můj pohledový dojem je očekávaně pochmurný, místnost mně připomíná popraviště.

„Elektrické křeslo"je už připraveno, chybí na něm snad už jenom popruhy na přikurtování.. Nad ním svítí v jakémsi disku několik nejspíše úsporných zářivek

Všude kolem je vidět všelijakého pochromovaného náčiní, z něhož u mě největší obavy vzbuzují vrtačka, upevněná v jakémsi závěsu, a kleště, uložené s jinými instrumenty na tácku.

Na sousední stříbřitou misku se asi budou odkládat kousky mého těla, zvažuji následující vývoj.

K tomu všemu všude přítomný medicínský odér, známý ale ze všech ordinací. No nějak se musí  pach krve zastřít, chápu.

„Sedněte si"! zazní úsečný povel. To by nebyl problém, dělám to i doma, navíc je toto křeslo překvapivě pohodlné, dostatečně dlouhé a poměrně pružné.

Až na tu nastávající situaci...

Vzápětí jsem vyzván k otevření jednoho ze svých otvorů. Zahnutá jehla v dutině za ním začne něco hledat, nebo spíše tam šmátrá.

Jsem docela zvědavý, co bylo nalezeno v prozkoumávaém terénu.

Uvítal bych také pousmání nade mnou se sklánějícího lékaře.

Ne, neděje se tak, tváří se spíše nepřátelsky.

Navléká si rukavice, bere do rukou vrtačku. Tuším, že nenastanou chvíle, ve kterých bych se smíchy nemohl udržet..Chvilinku si nic neděje, no a pak se „ozve" nerv.

Při práci na zahradě v takovém případě uskakuji od zdroje bolesti s jadrnou nadávkou. Ale copak tady můžu, při  obdělávaných ústech i to vytoužené klení je naprosto vyloučeno.

K dovršení všeho dochází k zasunutí odsávačky slin k mé dásni.                                                                                           „Copak je moje ústní dutina zatopený sklep, aby do mě bylo vsouváno jakési čerpadlo?"

S úlevou konečně zaslechnu:                                                                                                                                      „Vypláchnout!".

Voda z kelímku, napuštěného sestrou, příjemně chladí, snažím se vyplachovat ústa co nejdéle, jenom abych co nejvíce oddálil další postup lékaře..

Stejně tak zoufale usiluji v této přestávečce o navázání hovoru o počasí s předcházejícím zjevným úmyslem, ale zdá se, že lékaře pořád více zajímá můj chrup.

Hmatám také po kapesníku, jako naschvál ho mám schovaný v druhé, méně dostupné  kapse.

Další moje pocity jsou už snesitelnější, podstatně úlevnější.

Plombovaný zoubek je vystříkán desinfekcí, sestřička mezitím míchá amalgám..Následně se tento hutní do vyvrtaného zubu způsobem, který připomíná šlapání zelí.

Pak už jenom slyším:

„Skousněte! Je to dobré?" Kývu hlavou. Je, ale zase mám něco více společného s dřívějšími náplněmi teploměrů.

To v případě navržené a doporučené defenestrace kořene zubu, tam jde legrace úplně stranou.

Úvodem je mně aplikována znecitlivující injekce, není to nejlepší pocit. Raději bych ji dostal do tradiční hýžďové oblasti než do dásně. Pak následuje krátká moje snaha něco moudrého říct do doby, než začne anestetikum působit. Jakmile se tak stane, jde už obvykle jenom o žvatlání.

No a pak ta hrůza. Přibližující se kleště k mému obličeji. Oči mně mohou děsem vypadnout.

V ústní dutině nastává skřípění, drcení, lámání, přemýšlím v tu chvíli, kolik zůstane po tomto zákroku v čelisti kostní hmoty.

Když se pak něco, průhledem mezi mými slzami, objeví v kleštích lékaře, tak si v duchu říkám:

„Zaplať Pánbůh, je to za mnou"..

Strach mizí jak mávnutím kouzelného proutku, dýchám ale ještě zrychleně. Při vstávání z křesla se mohu upoděkovat, podobně jako po přijetí dárku na Vánoce.  Otevírám peněženku, platím, no a pak odchod.

Při průchodu čekárnou ještě vrhnu vítězoslavný pohled na ty, co mně asi tyto okamžiky závidí, ale dosud musí vyčkat výkonu svého tělesného trestu.

Měli více pečovat o svůj chrup! Dobře jim tak! Snad budou mít štěstí.  Vycházím do města.

Naráz je všechno krásné, ptáci zpívají, auta jezdí, hezkých děvčat je kolem nespočet. Klidně může i pršet. Nevadí!

Ba i ta nepříjemná prodavačka v obchodě je, alespoň se mně to zdá, dnes docela milá.

Nejhorší mám tedy za sebou... Konečně! Však jsem si také užil. Doma si dám ještě jeden Brufen, než se rána zahojí, nějakou dobu to bude asi trvat.

„Au!" Co to zase?

„Ach ja!" No jo, levé koleno se ozvalo.

No ale kázal mně někdo ty roky ? No řekněte!

Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173128
Týden: 441
Dnes: 63
  přihlásit poslední změna: 17.04. 2013 14:03:06