Dávná cesta

Arménie

V roce 1971 jsem s mnoha jinými zájemci přes CKM tuto zemi navštívil. Už jenom cesta letadlem z Moskvy na mě udělala velký dojem. Ten přelet Kavkazu, na to se nedá zapomenout. Elbrus, Kazbek, v bezoblačném počasí oba masivy jak na dlani.

Zaledněné štíty, no nádhera. Až na tu turbulenci letadla, občas jsme se modlili. Přistání v Jerevanu, no, jako kdyby mě ovanul fén na vlasy. Kousek od letiště velké mračno, náhle zmizelo… byl to Velký Ararat. Úžas. Očima jsem vyhledával, pochopitelně marně, Archu Noemovu. Ale prý vysoko na svazích této hory jakési břevno našli, tak nevím…

Samotný Jerevan, i na to se nedá zapomenout. Kruhové náměstí, budované z růžově zabarvených sopečných tufů a tufitů, okružní zavodňovací kanálek. Památky z doby prvokřesťanské, abych nezapomněl. Byli jsme ubytováni v areálu Lástočky – Vlaštovky na okraji města. Kolem rostly meruňky s plody velikosti třešní – Prunus armeniaca – co dodat.

Následovala projížďka Jerevanem našim autobusem. Sovětští vojáci v šortkách a s tropickými plátěnými helmami na hlavě, nezvyklý pohled. Snědí domorodci trochu podmračení, sem tam na nás i zahrozili pěstí. Nevím proč. Další den nás čekala návštěva ve skalním chrámu Gegard nedaleko iránských hranic.

Uvnitř něho bylo více jak pochmurno, liturgií provázely basové zpěvy popů. Vyšli jsme ven, kde tam právě nějaký domorodec nožem podřezával ovci a její krví dělal kříž na čele potomka. No Orient, co mám povídat. Další den jsme absolvovali jízdu autobusem rozpálenou skalní stepí k jezeru Sevan. Pil jsem z něho bez obav z dlaně vodu, pak vystoupal do kamenité stráně, ale jak se kolem mě mihla velká zmije, mazal jsem zpátky.

Při zpáteční cestě vlakem do Gruzie jsme jeli podél tureckých zadrátovaných hranic. Přes město Leninakan, které bylo o pár let později zemětřesením téměř zničeno. Chtěl jsem fotit, vytáhl jsem fotoaparát, ale pohraničník mně sklopil ruku. V Tbilisi jsem absolvoval jen procházku v okolí nádraží. Pak pokračovala jízda našim vlakem k Černému moři.

Zprvu stepní krajinou, ale ráno se našim očím zjevila bájná Kolchida, dnes Abcházie. Citroníky, palmy, cypřiše, banánovníky. Přes Gagru jsme zamířili do Soči, tam jsem hrál amatérský stolně tenisový turnaj. Byl jsem „stříbrný“. Pobřeží štěrkovité, rychle klesající do hlubin, opak Bulharska a Rumunska. Čekal nás i výlet k jezeru Rica na Kavkazu.

Pěkný, ale okolní lesy byly údajně plné medvědů, nechtěl jsem ve svazích riskovat. Měl jsem záměr se projít po Soči, ale bylo mně dáno na vědomí, že sídlo je dlouhé asi 120 kilometrů… Ze Soči jsme cestovali vlakem přes kukuřičnou a slunečnicovou Kubáň a Ukrajinu domů.

Tedy i přes Donbas. Těžní věže, step, těžní věže. Toliko vzpomínky. Přivezl jsem si z Arménie poměděnou misku a láhev proslulého arménského koňaku. Dnes bych do Zakavkazí nejel ani zadarmo.

Příliš nebezpečno!

16.07. 2020 17:01:43
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 84098
Týden: 542
Dnes: 63
  přihlásit poslední změna: 06.01. 2020 07:41:59