Cesta autobusem

V autobusu nemusí být nuda

Jistě, ale jak v kterém. Většinu je ale možné v každém něco malého či většího zažít. Lépe jsou na tom místní autobusy, tedy takové, ve kterých se cestující aspoň trochu znají. A tak kdesi na Slovácku v autokaru sedím a sedím, dívám se do krajiny, neboť pořád je co pozorovat, co hodnotit. Začala už sklizeň obilí, a tak je na polích docela rušno.

Snad mají ti zemědělci klimatizované kabiny, jinak bych jim to horko v kabinách nezáviděl. Ale i k poslouchání je příležitost. „Paní a kam Vy jedete?“ rozjíždí se dialog dvou spolusedících žen. „Ale musím k zubaři“. „Tak to Vás lituji. Já u něho byla minule a užila jsem si dost. A paní, co říkáte tomuto počasí? To sucho je hrozné, že?

V súsední dědině pršalo a u nás zaséj nic. „Máte pravdu, člověk aby porád enom zaléval“. Moje ušní boltce se pootočily, aby zachytily další konverzaci, zase jiné dvojice starších žen. Patrně se znaly. „Maňo, ztratila jsem hodinky, su nas…..“ „Tak to ti nezávidím. Kolik stály?“ „O peníze nejde, ale měla jsem je po matce, proto mám po náladě“.

„Kúpíš nové, dnes takové moc nestojí,“ zaslechl jsem konejšivou odpověď její sousedky. Raději jsem pootočil hlavu k řidiči. Už při nastupování a placení jsem si všiml, že na předním sedadle osamoceně sedí klučina. Mohl mít tak čtyři roky. Lízal zmrzlinu a zvědavě se poohlížel po nás, po nastupujících. Kolem něho ale bylo opravdu prázdno.

Kde má rodiče, pomyslel jsem si. Přece ho v tom věku nenechají cestovat jen tak. Nějakou dobu se nic nedělo, ale po chvíli řidič jedoucího autobusu pootočil na okamžik hlavu ke klukovi a zeptal se ho. „Viděl jsi tu značku? Co znamenala?“ Klučina cosi zamumlal. Záhy nato kolem nás v protisměru jel kombajn. „To je velký traktor,“ kluk zareagoval.

„To nebyl traktor,“ opáčil řidič, aniž by slevil z pozornosti. „To byl kombajn!“. Takže bylo jasno. Kluk patřil řidiči autobusu, Na zastávkách lidé nastupovali, jiní zase vystupovali. Tak jak to má být. Na jedné z nich autobus zastavil a z něho předními dveřmi vystoupil jen řidič s klukem. No malému se chtělo čurat, bylo to pochopitelné, lidské.

Pak oba znovu nastoupili a jelo se dál. Pár cestujících se usmívalo, já také. Bylo to docela milé, nemyslím to vůbec ironicky. Prostě byl to takový domácí autobus. V takovém nemusí být ani televize ani rozhlas, člověk toho během cesty zažije a dozví se i tak dost.

A příjemnějšího jak v televizi…

01.09. 2024 10:54:06
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 193822
Týden: 512
Dnes: 36
  přihlásit poslední změna: 11.07. 2018 07:33:53