Černobílá krása

Vernisáž černobílých fotografií – Krajina Karpat

Antonín Kostka

Uskutečnila se tento pátek ve vkusně zařízeném a milém prostředí Café clubu v Uherském Brodě. Nejeden člověk si na výstavách černobílých fotografii možná pokládá otázku, co je na nich tak přitažlivého a krásného? Přitom odpověď je jednoznačná, je to především oduševnělost tohoto typu fotografií. Pokud totiž na fotkách chybí barvy, člověk dříve a snadněji rozpoznává hlavní objekt i motiv fotografie.

A právě to se v plném rozsahu dařilo a daří panu Antonínu Kostkovi, který se s nevšedním zaujetím a pečlivostí celoživotně věnuje tomuto fotografickému žánru. Náplní svých černobílých fotografií se snaží pronikat do tajů naší čarokrásné přírody. Umně si všímá bizarnosti zkroucených stromů, meandrů říčních zákoutí i divokosti bělokarpatských bradel.

Nikoliv však za slunného dne, nýbrž v čase, kdy noc se ujímá vlády, aby ji s ranním rozbřeskem zase předala probouzejícímu se dni. Podobně autor citlivě vyhledává chvíle, ve kterých se závoj mlhy stává nedílnou součástí malebných Bílých Karpat. Ta v časném ránu přímo hladí úbočí zalesněných vrchů, aby se ve vhodný čas počala pozvolna vytrácet pod paprsky zpoza obzoru rodícího se Slunce. Zjevnou kombinací průniku světla a stínů pak na fotografiích vyniká to, co jinak lidem při letmém pohledu na okolní svět uniká.

Tedy souvztažnost živého s neživým. Fotografiemi je nám totiž dáváno na vědomí, že každý vyobrazený kmen stromu, větev s listovím, tok říčky Vláry či skála jsou svým způsobem originálním záměrem nekonečného jsoucna. Nejenom však to, umělcovy černobílé fotografie současně svým obsahem i formou indukují vzpomínky na minulost kraje, a stávají se tedy i melancholickým a vypovídajícím prvkem.

Vše čočkou fotoaparátu pana Antonína Kostky zachycené tak přímo vybízí k respektu a obdivu nad rozmanitostí a osobitou krásou valašské krajiny a to v pozoruhodně nevšedním úhlu pohledu. Více jak lépe vyjadřuje nosnou myšlenku autorova díla jeho od srdce promlouvající vyznání: Zní: „Hledám způsob, jak vyjádřit černobílým snímkem zázrak zrození dne i jeho umírání.

Tak úžasné a jedinečné útržky věčnosti, ve kterých se nad hlubokými dolinami utopenými pod bělostnou hladinou moře mlh vznáší temné horizonty karpatských hřebenů, z blednoucí oblohy odchází po špičkách poslední hvězdy noci a daleko za Váhem, v posvátném klidu, míru a pokoji, v pastelech nejjasnějších, vychází slunce…

A také chvíle, kdy se můj rodný kraj noří do chladných tónů podvečera, z temné šedi jemný závoj utkaný halí údolí řeky Vláry a hory kolem zemské hranice, tiché a smířené, usínají. Hledám to neviditelné, skryté.

Světlo, tajemství, sen. Děkuji osudu, že mi dopřál hledat mé sny v tajemném šerosvitu pod klenbou vlárských bukových katedrál“.

Je třeba něco více dodat?

Ne, není!