Cena města, ale...

Cena města

Když jsem před nedávnem otevřel počítač za účelem zjištění dění na posledním zasedání městského zastupitelstva, utrpěl jsem šok. V závěru uvedeného městského summitu byla veřejnosti na vědomí dána informace, že mně má být udělena Cena města.

Po zaslechnutí mého jména jsem se hned začal horečně shánět po tonometru a opakovaně si měřil krevní tlak a puls. Kladl si otázku, proč zrovna já mám být touto významnou cenou poctěn, vždyť můj přínos pro město nebyl a není až tak veliký, pokud je vůbec nějaký.

Ano, napsal jsem 30 knih, ale o našem královském městě jen asi třetinu z nich. V mé mysli se uvedeným faktem rozprostřel nemalý zmatek. Co na takové rozhodnutí zastupitelstva asi řeknou moji přátelé? A co ti druzí? Ale nebylo zbytí, události se daly neodvratně do pohybu.

Musel jsem chtě nechtě v dalších týdnech začít s přípravou na ceremoniál, který bývá s udělováním ceny spjatý. Počal jsem spřádat krátký slovní projev, který by mně zapamatováním nečinil problémy při jeho přednesu.

Postupně ho vylepšoval, i když jsem měl pořád pocit, že není mým stylem tím „pravým ořechovým“. A čas mezitím neúprosně běžel.

Bylo také třeba pohledat svršky vhodné pro účel mé vizuální prezentace. Nebyla to lehká práce, málokdy je nacházím na první pokus. Nu a pak přišel 24.10. „soudný den“ a já se musel dostavit k plánovanému svému zviditelnění na místo konání - tedy do Muzea J. A. Komenského.

V předsálí sloupcového sálu bylo již na stolech prostřeno bohaté a pestré pohoštění. Říkal jsem si v duchu, koneckonců, obřad nezačíná až tak špatně. V sálu bylo zatím poloprázdno, ale postupně se začal plnit lidmi, kteří o sobě tvrdili, že se předávání ceny chtějí coby diváci rovněž zúčastnit.

Bránit jsem jim v tomto úmyslu nemohl, byly to většinou hlavy „pomazané“. Vedoucí školského odboru, hlavní to organizátorky pořadu, mně naznačily, kdy a kde bych se měl usadit.. Bylo usouzeno, že nejvhodnější pro tento účel by mohlo být sedátko mezi dosluhujícími funkcionáři, tedy panem starostou a místostarostou.

Tím pádem vzrostlo mé sebevědomí.

Mého já se vzápětí nato ujala regionální televizní kamera s ostrým, do očí bijícím světlem, tak to ostatně bývá při započetí výslechů. Na otázky moderátora jsem snaživě odpovídal, ale odpovědi předem nerozmýšlel. To bude zase ostudy, pomyslel jsem si.

Úvodní slova vlastního programu zaobstarala paní paní vedoucí odboru školství, po němž bylo přistoupeno k výčtu aktivit pěti ostatních nominovaných na Cenu města. Klobouk dolů před jejich bohatou životní náplní.

Začal jsem mít komplex méněcennosti, oni měli přece dostat Cenu města, ne já. Ale moje myšlenky byly už někde jinde, začal jsem se obávat, že zanedlouho dojde k projednávání i mého případu.

Netrvalo dlouho a mikrofon paní moderátorky se měl k dílu. Výčet mých chvályhodných skutků byl úctyhodný, většinou se i staly, ale ruku do ohně bych za to nedal.

Nato jsem byl vyzván k pozvednutí své „zádi“ a dostavení se k pódiu. U něho mně pan starosta F. Kubáník popřál k udělení Ceny města a zahltil mé ruce množstvím darů, o jejichž osudu jsem záhy ztratil přehled.

Po návratu na své místo se začalo schylovat k nejhoršímu, vytušil jsem totiž, že budu panem starostou vyzván ke krátkému proslovu. Srdce mně bilo jak o závod, snažil jsem preventivně mnout akupunkturní bod na vnitřní straně zápěstí za účelem zklidnění organismu.

V duchu jsem ho současně prosil, aby zastropoval můj krevní tlak, zůstalo ale jen u proseb.

Musel jsem vyslat své tělo k mikrofonu, nebylo jiné řešení. Otočil se čelem k obecenstvu v sálu a v tu chvíli totálně zapomněl na svůj předem pečlivě připravený proslov.

Prostě došlo k zatmění mé mysli jako prologu k zatmění Slunce následující den. Už ani nevím, o čem jsem improvizací hovořil, za Boha si nemohu vzpomenout. Asi to byl blábol za blábolem bez hlavy a paty.

Doba, kdy si adrenalin dělá s tělem dělá co chce je hrozná! Naštěstí program pokračoval hezkou hudební scénkou, v průběhu které jsem částečně psychicky zregeneroval.

Čekaly mě v dalším sledu událostí gratulace od přátel a známých, fronta čekajících přede mnou připomínala začátek slevové akce v Lidlu. Byl jsem obdarováván drobnými dárky, neměl jsem to srdce je odmítat, vím, že bych si takovým konáním sympatie nezískal.

Nestačil jsem všem děkovat, bylo toho prostě na mě moc. Naštěstí nedocházelo k líbání na tvář, byť jsem ho měl od znalců etiky předem nastudováno. Ostatně ministr zdravotnictví Válek před ním důrazně varuje.

Jelikož v posledních dnech dochází ke střídání vedení radnice, pečlivě jsem v průběhu ceremoniálu „vážil“, na koho z radních se mám usmívat víc, a na koho méně. Mluvil jsem i s nastávající paní starostkou - Miroslavou Polákovou, kterou jsem v polovině sedmdesátých let na gymplu učil.

Došlo i na focení mé osoby s jinými, pouze jsem fotografující prosil, aby tak bylo činěno co z největší dálky, vím o svém vzhledu své. Volná zábava u chlebíčků a jiných dobrot byla završením slavnostního aktu, kterého si pochopitelně vážím, ale také beru jako příležitost k setkání s přáteli na kus řeči.

Což se také stalo. A to také není v dnešní napjaté době málo…

Po návratu domů jsem spal jen tři hodiny, organizmus asi na mě podá trestní oznámení.

Takže tak.

Děkuji všem za účast, ať si o mně mysleli a myslí cokoliv. Cenu města nám, jestli zaslouženě, to musí posoudit jiní.

 

 

08.06. 2024 16:53:25
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 182908
Týden: 901
Dnes: 27
  přihlásit poslední změna: 01.11. 2022 12:34:38