Byla i legrace

Byla i legrace...

Když člověk téměř 40 let učí, nevyhne se ve své pedagogické praxi i humorným příhodám. Těch bylo nespočítané, některé vznikaly spontánně, jiné byly nekalými živly tak nějak dopředu naplánovány.

Byl jsem třídním celkem 5 tříd. Dovolím si konstatovat, že jak nejsou dva otisky prstů stejné, lišily se i dané třídy svým chováním, vystupováním na veřejnosti i pracovní pílí.

Některé byly živé až příliš, jiné zase přežívaly na gymnáziu v poklidu až snad v jakési letargií. Stejně tak každý student těchto tříd byl originálem v dobrém i špatném slova smyslu.

Často nebyla nouze o takové humorné příhody, které měly tragikomický nádech a konec konců osvěžovaly školní prostředí.

„Sranda" do škol v přiměřené míře prostě patřila. Pokud nenarušovala výchovně vzdělávací proces, byla i něčím, co polidšťovalo někdy až komorní prostředí učeben, výjimečně i chodeb.

Zažil jsem ne desítky, ale stovky situací, ve kterých jsem jen s námahou udržel přísnou tvář. Ale mezi námi, ani jsem se vlastně v daných situacích komisně chovat nechtěl.

Tak jen ve 3 následujících ukázkách dávám nyní několik rozpustilých příhod k dobru.

U své první třídy v sedmdesátých letech, na kterou asi nejraději vzpomínám, mám dosud v živé paměti výlet do Jeseníků. Měli jsme mimo jiné i v plánu navštívit přírodopisně zajímavé Rejvízské rašeliniště. Leč počasí nám tehdy nepřálo, drobně pršelo, autobus z města tam nejel, a tak jsme šli všichni nahoru k řašeliništi z města bosi...

Na místě samotném je do dnešní doby hotel se známými vyřezávanými židlemi v podobě lidských postav, jestli se nepletu .

Tam jsem zanechal pod dohledem mladé kolegyně drtivou část  třídy, která se prostě nechtěla na výzkumu samotného rašeliniště. Šel jsem do něho tedy sám, respektive se třemi děvčaty. Procházeli jsme po úzkých pltích a já jako biolog jsem se v jednu chvíli obdařil nápadem, že několik rašeliníků přivezu zpátky do školy.

I sestoupil jsem neuváženě  do mechorostů  ... a byl vzápětí po pás v rašeliništi. Znaje film o Králi Šumavy, došlo mně, že bych se také mohl navěky stát součástí rašelinných vrstev...

Reflexně jsem se pokoušel dostat zpátky na pevný povrch, ale místo toho jsem se po každém pohybu víc a víc propadal do hutné rašeliny.

To k smíchu jistě není, neuvěřitelné však bylo, že děvčata se mými pokusy o vysvobození ze zeleného živlu docela dobře bavila. Teprve po mých výhrůžkách, že mě bude kolegyně, respektive škola postrádat, dost neochotně a beze spěchu mně podala větev, pomocí které jsem se přece jenom zachránil. S následným poděkováním jsem ale přirozeně šetřil.

U jedné z dalších tříd si vzpomínám na tehdy povinné bramborové  brigády, konané v sychravém podzimním prostředí Českomoravské vysočiny.. Byli jsme ubytováni ve vesnickém kulturním sále, já s děvčaty, přirozeně odděleně– tedy nahoře na podiu s nezbytnou  „hraniční" plentou. Každé ráno jsem po probuzení rozhrnul plentu a křikl na děvčata „holky vstáváme, snídaně čeká!"

Kterýsi den jsem tak opětovně učinil a ztrnul. Asi tři dívky  dole pod podiem byly „nahoře bez." Očekával jsem ječení a vůbec hysterickou scénu. Nic takového se ale nestalo! Uvedené tři roby se producírovaly v sále naprosto bez ostychu., aniž by braly v úvahu moji evidentní zrakovou přítomnost.

Uvědomil jsem si v těch chvílích, že mně biologické hodiny již dotikávají, a začal si připadat jak eunuch v saudsko-arabském harému, tedy naprosto, ale naprosto biologicky ve svém tehdejším středním věku neškodný..

Třetí příběh je z devadesátých let. Byli jsme ubytováni na výletě podél řeky Bečvy v chatkách na obvodu fotbalového hřiště. Jedna z holek měla s sebou i mnou povoleného psa.

Pozdě večer jsem chodil kontrolovat noční klid, u děvčat samozřejmě rovněž. Po mém vkročení  do jedné z chatek jsem byl zaskočen absolutním tichem a už jsem si začal mnout spokojeností ruce. Když tu náhle se ozval z kouta místnosti povel „Azore trhej!" Na nic jsem nečekal a bleskově hodil zpátečku.

Ráno jsem se dozvěděl, že psa majitelka prý držela. Jak jsem to tehdy mohl vědět, ptám se?

Přes všechny dobré, ale i horší příhody, studenti všech mých tříd tvrdili, že se mnou byla docela zábava a pod mou dočasnou jurisdikcí se cítili dobře, a to člověka v závěru života opravdu těší....

Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173128
Týden: 441
Dnes: 63
  přihlásit poslední změna: 19.01. 2012 18:08:37