Byl jsem zadržen...

Byl jsem zadržen …

tak jsem se ve středu vrátil z nákupu v Tescu. Dávám mu přednost před Kauflandem, neboť jsem již obeznámen, v kterém koutu prvně uvedeného obchodního domu se co nachází. Tedy většinou. Ten den jsem uzmul v předem vyhlédnutých regálech dýňový chleba, dvě krabice předvařeného hrachu a bavlněnou košili.

Její barvu jsem dlouho zvažoval. Zvolil jsem světlou, i když tmavá by možná k mému věku pasovala lépe. Pak se pomalu loudal k pokladně, u které jsem v době čekání na odbyt zlobně skřípal zuby při pohledu na ženy s vrchovatě naloženými košíky. Jeden pán zase měl v pojízdném koši asi 50 rolí toaletního papíru.

To už mu do konce života postačí, pomyslel jsem si. Já vyložil na pogumovaný pás to svoje a už přemýšlel o dalším programu dne. Po zaplacení mých komodit na pokladně č. 7 částkou 439 Kč jsem si to pomalu „šněroval“ k východu a v duchu politoval, že nikde nevidím hodiny. Hodinky nenosím, co jsem v důchodu. V něm čas probíhá jinak, zpravidla rychleji. Procházel jsem výchozími dveřmi, a ejhle…cosi poblíž zapískalo, já tomu ale nevěnoval větší pozornost.

„Pane, pane,“ ozvalo se za mnou. Pootočil jsem hlavu. „Pojďte se mnou, pane, na recepci, prosím!“ vyzvání přibližující se ženy ve slušivé uniformě bylo pro mě vpravdě překvapením. Pokrčil jsem rameny a vydal se určeným směrem. "Položte tašku na stůl a všechno z ní vyložte!“ příkaz na sebe nedal dlouho čekat. Učinil jsem tak bez odporu.

Stejně by byl marný. „A kde máte účtenku?" zazněla otázka. "Nemám, nikdy si je neberu" provinile jsem odvětil a pot mně začal vyvstávat na čele. Už jsem se totiž viděl s řetízky na rukou a posléze pobytem na Mírově. „Platil jste tu košili?“ „No samozřejmě,“ odpověděl jsem téměř pohoršeně. Jak se mě vůbec může někdo ptát na takovou povinnost, probleskla mou hlavou myšlenka. „Ostatně, pojďme za tou pokladní!“ navrhl jsem. „Není třeba, zavolám tam,“ odpověděla vyslýchající.

Někam s košilí v ruce odešla, patrně do kanceláře. Její spolupracovnice mezitím bystrým okem hlídala každý můj pohyb. V případě mé předpokládané snahy o útěk jistě byla rozhodnuta zavolat zásahovou jednotku. A být obklopen těžkooděnci se samopaly v rukou by bylo vskutku nemilé.

Čekání trvalo sice jen několik minut, ale i tak jsem se necítil nejlépe. Ale to už se paní vrátila i s košilí, předala mně ji a začala se omlouvat. Pravila: „Musíte nám prominout, pane! Pokladní zapomněla při účtování zboží sejmout čip z košile, proto to pískání ve dveřích. Znovu naši pracovnici na její chybu upozorním“.

Pokýval jsem hlavou, hlesl výhrůžku, že o zážitku napíšu, otočil se a pomalu, pln předcházejících dojmů, odcházel, zbaven pověsti potenciálního kriminálníka, důchodce.

Co konstatovat závěrem?

Úsměvný příběh, řekl by někdo, ale příjemné to středeční dění, věru, nebylo...

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173104
Týden: 417
Dnes: 39
  přihlásit poslední změna: 13.10. 2018 09:47:17