Byl jednou zámeček

Setkání na Pepčíně,

místě nám všem tak důvěrně známém!

Zámeček, zvaný Pepčín, byl začátkem minulého století postaven v tudorovském slohu, neměl však svou historii dlouhého trvání. Již v pohnutých válečných dobách utrpěl hodně na svém vzhledu, po nich pak i nadále chátral, aby byl začátkem osmdesátých let pro neutěšený stav zcela odstraněn.

Na Silvestra se stává dobrou tradicí se setkávat na místech něčím nás oslovujících. Příkladem může být vrchol Velké Javořiny, kde si lidé v tento den podávají ruce jak z naší, tak i slovenské strany, a to nejednou za svízelných klimatických podmínek.

Na Uherskobrodsku se v podobném duchu střetávají v prostoru uvedeného, nyní již neexistujícího objektu. Chtějí si v uvedeném místě se svými přáteli a známými nejenom zavzpomínat, ale současně se i oddat okamžikům vzájemného sbližování a milého popovídání.

Nejinak tomu bylo v poslední den i tohoto roku, kdy se větší či menší hloučky mužů i žen, mladších i dříve narozených, vydávaly rozmanitými cestami k paloučku, na kterém stával zámeček.Jedni přicházeli hraběcí cestou od Vlčnova, ti z Uherského Brodu asi vážili své kroky zprvu obtížným výstupem od cihelny, aby pak jejich putování provázela již sotva znatelná alej listnáčů.

Jiní možná dali přednost lesním, přemrzlým listím pokrytým stezkám od Drslavic, Hradčovic i nepříliš vzdálených Veletin.

Po dosažení svého cíle však byli mnozí z nich překvapeni nejenom množstvím tam již přítomného lidu, ale i novým, poněkud pozměněným vzhledem lokality. Jejich očím se předestřely základy původní stavby, která bývala ve svých počátcích nezaměnitelnou ozdobou Uherskobrodska.

Někteří možná i chviličku postáli u obnaženého zdiva s myšlenkami, vážícími se k dějům a dobám již v hlubinách času se ztrácejícím. Třeba v tu chvíli ve svém nitru i zapřemítali:

„Tak tady někde kolem, krátce po začátku minulého století, jezdíval svým kočárem Václav hrabě z Kounic, který byl nejenom uznávaným mecenášem, ale i člověkem, který se svým chováním přes svůj hraběcí titul nepovyšoval nad jiné.

Zde se tedy k vzájemným promluvám setkávaly tehdejší významné kulturní osobnosti, aby se pokochaly výzdobou nádherných interiérů, stejně jako obsáhlou knihovnou se vzácnými starými tisky“.

Ale toť už jenom minulost, jak bylo naznačeno.

A tak se alespoň tuto sobotu návštěvníkům znovu nabídla příležitost, ve které si mohli kromě oživujících vzpomínek i přiťuknout skleničkou „ohnivé vody“ a s předstihem tak oslavit blížící se půlnoční ceremoniál. Je snad zbytečné dodávat, že v těch chvílích nebyla nouze o vřelé podávání rukou a přátelská plácání po zádech, stejně jako srdečná přání k Novému roku.

Netrvalo pak už dlouho a k mikrofonu přistoupilo pět starostů okolních obcí.

Starosta Uherského Brodu, pan Patrik Kunčar, pochválil slunce za jeho přívětivost a popřál shromážděným lidem hodně zdraví a štěstí. Obdobně poté hovořili i ostatní starostové.

Starosta Drslavic, pan Rostislav Mihel, se kromě vyslovených přání oprávněně pochlubil svým úsilím   o co nejdůstojnější úpravu a zkulturnění tohoto historického místa. Pan Tomáš Trtek, starosta Veletin, spolu s přáními zdůraznil i nutnost zachování klidu a pevných nervů v dnešní, tak neklidné době.

Upřímná slova, opět odměňovaná potleskem, pronesli i oba Janové, tedy starosta Hradčovic, pan Jan Popelka, a starosta Vlčnova, pan Jan Pijáček.Posledně jmenovaný, zakladatel těchto setkání, v úvodu svého projevu naznačil, že končí ve funkci starosty, neboť se bude plně věnovat práci ve funkci radního Zlínského kraje.

Kromě tradičního přání zdraví a štěstí, popřál všem přítomným i hodně radosti a úsměvů, které jsou nezbytné pro jakákoliv zdárná konání.Pak se již mezi účastníky setkání rozproudila živá debata, při které z jejich očí přímo vyzařovala radost z účasti na této pospolitosti.

A když se pak prostorem, obklopeným sluncem prozářeným lesíkem, roznesl v pravé poledne zpěv naší a slovenské hymny, nastaly mezi těmi, kteří se shromáždili kolem základů bývalého zámečku, okamžiky nemalého dojetí a vzájemného myšlenkového souznění.

Velebné tóny jistě s „dojetím“ vnímala i mlčící svědkyně tehdejšího času, rozložitá thuje, majestátně se k obloze vypínající na okraji palouku.K doladění působivé atmosféry nám všem snad už jenom chyběla představa samotného Václava hraběte z Kounic, stojícího ve svém tradičním obleku na schodišti zámečku se svou milovanou chotí Josefínou.

Však tu náhle, zcela neočekávaně, se mezi námi sám pan Václav se svou paní skutečně objevil. Oděn byl v modrém hábitu se širokým, dobově vyhlížejícím kloboukem na hlavě.

Z jeho úst se záhy na to k davu nesla slova našim srdcím blízká a duši oslovující. Krátce nato  se jal se sotva znatelným úsměvem ve tváři v hlubokém zamyšlení procházet kolem základů svého zámečku.

Neopomínal však svým kloboukem v ruce kynout lidu kolem něho stojícímu.

Nemohlo být tedy symboličtějšího závěru tohoto silvestrovského setkání…L.P.2016.