Brodské polikliniky

Brodské polikliniky

Ano, jde o zdravotnická zařízení, tedy místa, která se snaží vypomoci těm, kterým zdraví neslouží již tak, jak by mělo.

V centru města se nachází starší poliklinika a spíše na periférii našeho sídla nová, která v poslední době získala vydařenou rekonstrukcí fasády vkusný a moderní vzhled.

Co říci ke staré poliklinice?

Je v našich vzpomínkách nezapomenutelně prolnuta s naším mládím.

Nikdy, pokud si alespoň vzpomínám, nepřekypovala ve svých útrobách velkou světelností,  její čekárny jakoby se bránily většímu průniku světla, což jistě mělo a dosud má nemalý vliv na psychiku čekajících pacientů.

I hluk, pronikající dovnitř polikliniky ze sousední ulice Bří Lužů, byl a je faktorem určitě nevítaným, avšak za daných lokalizačních okolností obtížně odstranitelným.

Ale zdravotnická zařízení, to jsou hlavně lidé, což je nepopiratelné, lékařský personál a přirozeně pacienti.

Bylo tomu tak odedávna, jenom vzpomeňme na tehdejší lékaře, například dr. Chrástka, dr. Baného, dr. Pustinu, a neubráníme se nostalgickým vzpomínkám.

Byli to lidé vlídní, vždy ochotni pomoci, vše se odehrávalo v klidné atmosféře už asi také  proto, že tehdy nebývalo mezi lidmi tolik stresu, jako je tomu dnes.

Jistě, toto zařízení nemělo tolik diagnostických a léčebných zařízení, jako mají ta dnešní, ale jak už jsem trochu naznačil, lidský přístup k těm „bolavým“, to bylo a i v současnosti je v jejich činnosti rozhodující.

Dnes již  jsou v uvedených místech jiné ordinace, rovněž s příjemným lékařským personálem, přičemž je pro mě zajímavá skutečnost, že někteří ze zde pracujících lékařů jsou mými bývalými žáky na gymnáziu.

Nová poliklinika, to je o něčem jiném, jde holt už o rozsáhlý areál, který se v poslední době oprávněně nazývá nemocnicí s poliklinikou.

Zdravotnických oddělení je zde celá řada, jsou většinou specializovaná, lidu se zde přes den hemží po chodbách i v čekárnách spousta.

Na poliklinice probíhají neustálá vyšetření, nenáročné i náročnější léčebné zákroky, udílí se rady, prostě je to město ve městě!

Její návštěvník dříve nebo později odchází z ordinací lékařů s řadou receptů, které v blízké lékárně vzápětí smění za kabelku léčiv.

Nikoho nemoc nepotěší, ale je známou zkušeností, že lidé optimistického založení se přece jenom s nemocí vyrovnávají daleko lépe a zpravidla dříve nežli ti ostatní.

Psychika tady sehrává známou a patřičnou roli, i když samotnou nemoc až na výjimky nevyvolává, dokáže ji ale znatelným způsobem ovlivnit.

U lékařů specialistů je to už o něčem jiném, u nich mívám neklamný pocit, že jde do tuhého. Zajímá je nejenom můj celkový stav, ale konkrétněji určitá tělní soustava či dokonce orgán.

S napětím poslouchám jejich závěrečný verdikt nad mým tělem a snažím se z nich vytáhnout další prognózu.

Opět tady negativně působí moje dosavadní vědomosti o mé nemoci, vyčtené z lékařského repetitoria či jiných materiálů.

Moje „medicínské“ připomínky lékaři neradi slyší, zřejmě mám nechat definitivní posouzení mého zdravotního stavu na nich.

Zvlášť s obavami očekávám vyjádření  k mému zdraví od kardiologů, internistů, ortopedů apod.

Vím, u stomatologů mně nejde zpravidla o život, ale vyšetření jsou většinou přece jenom bolestivějšího rázu, a tak se snažím nepříjemný výkon v křesle co nejvíce oddálit mluvou, takže vrtačka často musí nejednou nad mou hlavou posečkat.

Proces plombování se dá vydržet, ale přesto raději po něm slyším pokyn, že nemám několik hodin kousat.

Doma přemýšlím, jestli už nemám toho amalgámu v podobě plomb v ústech příliš, ale zatím se toho moc nového v tomto ohledu nevymyslelo, tak jaképak přemítání.

Ve starším věku můj chrup pochopitelně řidne, obávám se, že pokud bude počet zubů i nadále zmenšovat, budu muset uvažovat o změně konzistence přijímaných potravin.

Pokud je zub určen k definitivní likvidaci, zákonitě přichází na pořad dne jeho vytržení, respektive odborně řečeno extrakce.

Přední zuby jdou ven poměrně lehce, jejich případná ztráta však bývá krátkodobě očividná.

S těmi zoubky vzadu je to složitější, musí být vyviklány, páčeny a dalšími technikami odstraňovány.

Ne vždy se jedná o bolestivý úkon, ale i když dnešní anestetika jsou již účinky mocná, přece jenom zuby ztrácející pacient při takových zákrocích často křiví tvář.

Někdy musí dokonce sestřička podržet hlavu mučedníka, jinak by mohl lékař zareagovat neadekvátně.

U kožních lékařů jde většinou o rutinní prohlídku problematických míst a vypsání konkrétních mastiček a krémů, které mohou, ale také nemusí definitivně zabrat.

Kožní choroby totiž mají tendenci se periodicky vracet a přinejmenším komplikovat náladu svého nositele.

Naštěstí, až na výjimky, se na ně rovněž neumírá. Kazí nám však i vzhled a možnosti společenského uplatnění bývají tím často omezené.

Říká se, že kůže je obrazem našeho nitra.

Něco na tom asi je, pak by ale kožní lékař měl spolupracovat s psychologem, možná i psychiatrem, snad by se tím kožní afekce snadněji dostaly pod kontrolu.

Rovněž alergologové mají čím dál tím více práce.

Alergiků přibývá s tím, jak se vyvíjí civilizace, která zaplavuje náš životní prostor tisící a tisíci cizorodých látek, se kterými si neví náš imunitní systém rady.

Alergie je nevyléčitelná, dá se pochopitelně tlumit léky, ale často jde o léčbu výsledkově nevděčnou a navíc řada užívaných léků má značně nežádoucí účinky

U neurologa člověk většinou musí podstoupit řadu úkonů, cviků, přičemž se u něho zkoumají reakce na příslušné podněty.

Z výsledné lékařské zprávy, pokud se v ní pacient vůbec trochu vyzná, většinou vyplyne, že celá plejáda prověřovaných reflexních drah je sice v normě, ale spíše v její hraniční rovině.

Léčebně je mně doporučováno cvičení, ale současně dáváno na vědomí, že se mohou zdravotní problémy případně i navyšovat, nejednou v souvislosti s neúprosným během času.

Ortoped zase protáčí s mými končetinami až do bolestivých krajních poloh, přičemž konstatuje zhoršenou abdukci, addukci a já nevím co ještě.

Vinu dává mému dosavadnímu sportovnímu životu, chybným stereotypům a – hádejte – no pochopitelně věku.

Člověk čeká od něho alespoň na nějakou naději v podobě utěšujících vět. Zpravidla se nedočká, neboť slyší:

„Chrupavka, milý pane, není regenerovatelná. Chcete-li, tak vyhazujte nemalé peníze za přípravky s kolagenem, želatinou. Asi vám nepomohou, ale budete mít alespoň pocit, že jste udělal všechno proto, abyste zabránil nezvratnému procesu,“ dodávají.

Představa endoprotéz, jako konečného řešení problému, je pro mě hrůzostrašná, ročně ji ale podstupuje v republice přes deset tisíc lidí, takže časem může být pro někoho s těžkým srdcem nezbytná.

U kardiologů jde doslova o život.

Arytmie, vysoký krevní tlak, chlopňové vady, ateroskleróza. Člověka u takových stavů přímo ovíjí strach z konečna.

Přístrojová technika u těchto specialistů však bývá na výši. O to více lpí moje oči na výsledné od nich zprávě.

Všichni lékaři musí s velikou obezřetností při jednání s pacientem volit správná slova, aby u pacientů nedošlo k velmi nežádoucím iatrogenním účinkům, které by mohly značně zhoršit jejich zdravotní stav.

Takže, co říct závěrem?

O zdraví se musí pečovat, je třeba chodit na preventivní prohlídky, dodržovat životosprávu, sportovat s rozumem a mít prostě štěstí. To poslední se ale ovlivnit, myslím, nedá!!!

Bohužel!