Bitva v archeoskanzenu

Bitva na hranicích Velkomoravské říše

Deváté století bylo plné rozbrojů a četných válečných akcí. Rodící se Velkomoravská říše byla ohrožována jak z východu, tak ze západu bojechtivými Franky. Zvláště svízelná byla situace při Dunaji, kde se nejednou střetávala nepřátelská vojska. Jednou z bitev byla i ta proti hradišti  jistým Aribou. Obránci této pevnůstky jistě tušili, co je čeká, a tak nebylo divu, že se hotovili k boji. Nebylo jich však příliš, a tak se museli spoléhat na své odhodlání ubránit se zuby nehty početnějšímu nepříteli. Již s předstihem se kovaly zbraně a prověřovalo napětí tětiv luků.

Bude to stačit, ptal se sám sebe nejeden z obránců. Ostatně tyto pocity přímo vyzařovaly z tváře bojovníka, neboť spolu s ostatními tušil, že ho čekají přetěžké chvíle. Obránci se totiž nemohli spoléhat pouze na hradiště, byť chráněné náspy s palisádami. Byli si vědomi toho, že rozhodující pro výsledek střetnutí bude dán silou jejich bojového nasazení.

Museli chránit životy svým blízkým, ženám i dětem na hradišti přítomným. Hlavní zbraní a symbolem bojovníků byla respekt vzbuzující kopí, ale i meče. Těla válečníků chránily haleny z kůže či pevné látky. Hýřily pestrostí, neboť byly tkané z různých textilií, stejně jako jejich obuv. Někteří jedinci volili i dílčí odění z kroužků našitých těsně vedle sebe, nebo navlečených na řemíncích.

Ale ani útočníci ve svých přípravách k boji nezaháleli. Rovněž jejich výzbroj vzbuzovala u obránců hradiště oprávněné obavy. Fyzicky byli velmi dobře stavěni, i o jejich bojové připravenosti nemohlo být pochyb. Na hlavě měli kónicky utvářenou přilbu, většinou vybavenou nánosníkem. Nutnou součástí jejich výzbroje byly štíty, často zdobené rozmanitými ornamenty. Z očí jejich velitele pak vyzařovalo odhodlání dobít hradiště co nejrychleji a s co s nejmenšími ztrátami. Netrvalo dlouho a první voje dobyvatelů se objevily v dohledu.

Jejich členové šli v zástupu, po příchodu na bojiště se sešikovali do řady.

Již v pohledu do jejich tváří se sveřepými výrazy mnohé z obránců mrazilo. Napovídaly o mnohém. Dobyvatelé procházeli boji na mnoha válčištích, nemívali s poraženými nepřáteli nejmenšího slitování. Jejich slabinou však mohla být okolnost, že tentokrát museli shodou okolností útočit vzhůru do svahu. Ale i s touto svízelí se hodlali vypořádat. Měli totiž již předem připravenou taktiku, která se jim osvědčila v minulých řežích.

Zprvu se však bojovníci obou stran jen pozorovali, přičemž odhadovali síly protistrany. Nespěchalo se! Ostatně u obránců bylo potřeba vyčkat příchodu vůdce obránců Ariby, ten totiž prověřoval početní stav záloh, umně skrytých za jednou z chýší. Dosud na předpokládaném bojišti převládal klid. Ano, byl to ten známý klid před bouří. Slunce sálalo do tváří všech přítomných, napětí se dalo přímo krájet. Leč netrvalo dlouho a první bojovný výkřik proťal napjatou atmosféru. Voje obránců i útočníků se k sobě přiblížily na pár kroků, aby se vzápětí kopí začala pohybem paží bodáním nořit do těl bojovníků obou stran. Začala nebývalá a neúprosná bojovná vřava.

Bylo slyšet děsivý skřípot na sebe navzájem narážejících zbraní. Ale také povzbuzující pokřiky a volání. Mezi ně se však mísil nářek a sténání raněných a umírajících. Bojiště se stávalo v průběhu času nepřehledným, nebylo jisté, která strana má navrch, která vítězí, a která se naopak stává poraženou. Nakonec se štěstí přiklonilo ke straně obránců.

První ataka se útočníkům tedy nezdařila. Takticky ustoupili, ale neúspěchem se nedali odradit. Znovu se přeskupili a zopakovali útok. Nastal boj muže proti muži, nikoho nebylo šetřeno. Zajatců se nebralo. Postupně útočící zatlačovali obránce k palisádám hradiště. Nářek zraněných a umírajících nebral konce, bylo ho slyšet na hony daleko.

Postupně byli obránci stále více zatlačováni k palisádám hradiště, které byli posléze kvůli přesile útočících obránci nuceni opustit. Ale z historických pramenů se dozvídáme, že tato bitva nebyla konečnou. Poražení našli spojence a s nimi za čas znovu dobyli ztracené pozice. Velkomoravany čekala další a další válečná střetnutí, tak jak to bývalo v těch dobách zvykem.

Bylo třeba chránit říši ohrožovanou ze všech stran. Ale také bylo nutno se vystříhat vnitřních rozbrojů, což se ne vždy dařilo. Jak to všechno dopadlo, o tom nechejme hovořit dějiny…

 

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173690
Týden: 466
Dnes: 42
  přihlásit poslední změna: 21.08. 2019 19:51:32