Bílé Karpaty obrazem přednáška Centra seniorů
Kolik z nás kdy procházelo nádhernými končinami Bílých Karpat? Kolik z nás při občasných návštěvách tohoto kraje obdivovalo jeho malebné přírodní scenérie?
A položme si otázku na rovinu, kolik z nás v těch okamžicích zatoužilo mít po ruce fotoaparát s touhou zvěčnit viděnou krásu i do budoucna?
Mnohým se to jistě podařilo, ale pokud nebyli profesionálními fotografy a současně znalci přírody, jen obtížně mohli pojmout nádheru naší přírody do přetrvávajících obrazů.
A přece v pátek 15. listopadu se to několika desítkám zájemců z Centra seniorů podařilo tím, že se zúčastnili přednášky pana RNDr. Lubomíra Pospěcha.
V příjemném prostředí sálku renovované ZUŚ jsme mohli více jak hodinu strávit s člověkem, který Bílými Karpaty doslova žije.
Je profesionálním strážcem této chráněné krajinné oblasti a současně člověkem, který je den co den v kontaktu se svou milovanou přírodou.
Když se jeho dataprojektor ujal kolem deváté hodiny své funkce, nestačily se naše oči divit všemu tomu, co postupně spatřovaly na bělostném promítacím plátně.
Přednášejícím nám zprvu bylo představeno naše blízké pohoří jako celek s protáhlými, povlovnými hřebeny, mělkými údolími, smíšenými lesy a mezi nimi se rozprostírajícími loukami...
A právě na nich jsme vzápětí spatřili démanty naší přírody, safíry, brilianty, granáty, samozřejmě to myslím v přeneseném slova smyslu.
Hovořím o přenádherných obrazech orchidejí, známých to klenotů naší přírody.
Vidět v zářivých barvách vstavač vojenský, bledý, bezový, tak k viděnému snad nebylo už ani co dodávat.
Jen o chvíli později jsme se mohli kochat dalšími unikáty bělokarpatských lučin, toříči čmelákovitými, ale třeba i běžnějšími, narůžovělými mečíky střechovitými.
Bylo úchvatné pozorovat, co všechno naše příroda dokáže stvářet rozmanitostí tvarů květů či květenství.
Nezůstalo však jenom u orchidejí, krása z fotosnímků prýštila i tam, kde by ji naše oko vlastně ani nečekalo.
I kámen se totiž v zorném poli fotoaparátu a následně našich očích stává něčím jedinečným, něčím, co zasvěceným lidem přibližuje geologickou minulost našeho kraje.
A je jedno, jestli se jedná o námi mnohdy přehlížený pískovec, anebo o něco méně častý, světleji zbarvený vápenec.
Není tedy divu , že fotografové – přírodovědci, námětově vyhledávají mimo jiné i opuštěné lomy, kde se flora a fauna po čase opět ujímají moci.
A ruku na srdce, kdo do doby přednášky věděl o toku Kameničné, panem doktorem oblíbené bystřiny, s vodopádky nejednou doprovázenými pórovitými, bělostnými travertiny?
Kdo viděl v oslnivé obrazové kráse tesaříka alpského a řadu dalších bělokarpatských endemitů - vzácností, anebo třeba jen tak kolem Vlčích pramenů se promenádujícího mloka obecného, určitě zalitoval, že je nepotkává při svých lesních toulkách v originále.
Nezůstalo však jenom u výčtu obrazů pohádkově zbavených květin, pan doktor, jako odborník na slovo vzatý, zakomponoval do nám předestírané obrazové palety i fotografie staletých buků, někdy i osamocených, solitérních, pokrytých námrazou.
Ty tisíce ledových jehliček, na větvích se skvoucích, vytvářely v našem náhledu doslova umělecké dílo, těžko lidskou rukou napodobitelné.
Ale i obrazové sekvence z léta a zejména podzimu s nedávno ještě pestře zbarveným listím, nás uváděly do nejednoho obdivného vzdechu.
A když se takovými uměleckými výtvory přírody skvěla ještě blankytně modrá obloha se zvolna plujícímu kumuly, byl obraz „zemského ráje" takřka dokonán.
V těch chvílích jsme se se zadržovaným dechem tak nějak odpoutávali od ruchu našich měst i vísek, a stále více nořili i do života prostých lidí, v těchto končinách žijících...
Vyprávějící nejednou zpestřoval svůj výklad naznačením způsobu života zdejších horalů, který rozhodně nebyl a ani dnes není jednoduchý.
Je však přirozený, příkladně harmonicky zapadající do rázu tohoto podmanivého podhorského kraje.
Napadá mě, kde jinde, než na Kopanicích, je dosud vidět dělná práce našich předků, kde jinde, než zde, je možné zaslechnout svištění kosy, doprovázené typickým kopaničářským nářečím?
I takové celebrity, jako pan Tomáš Baťa či dokonce herec Gérard Depardieu, byli v minulosti získanými dojmy z našich Kopanic doslova uneseni a nepochybně budou na svůj pobyt v Bílých Karpatech rádi vzpomínat.
Nebylo tedy divu v závěru páteční přednášky, že mnozí z přihlížejících a napjatě naslouchajících vyslovili přání vydat se na jaře příštího roku do těchto míst a uvidět na vlastní oči to, co nám bylo obrazem i slovem panem doktorem Lubomírem Pospěchem tak poutavě představeno.