Běžky

„Běžky, probuďte se, váš čas přichází!"

„No jo, ale kde jste, kam jsem vás jenom vloni na jaře odložil?"

Aha, už si vzpomínám, na půdu.

„Bože, vy jste ale zaprášené, to vám teda povím"

A ještě by to chtělo najít hůlky, kam jsem je dal, hrome?

Tu jsou, no to jsem si oddechl.

„Tak, teď vás, běžky, ještě musím snést do teplejší místnosti a zjistit, v jakém stavu jste přečkaly horké loňské léto."

„Jak se tak na vás, holky" ale dívám, vždyť vy máte na sobě ještě loňský, zašedlý „máz".

„No Bóže, zapomněl jsem ho z vás na konci zimy odstranit, snad se zase tolik nestalo, nebo se mýlím?" snažím se bagatelizovat svoji vinu.

A tak beru do rukou hadřík a s pomocí trochy technického benzinu skluznici důkladně čistím, abych na ni následně nanesl vrstvičku fialového vosku.

Navlékám šponovky, přehazuji přes hlavu teplý svetr, čepici, rukavice, jako poslední nazouvám běžecké boty a hurá ven.

V noci napadl nový sníh, v posledních letech ho nebývá tolik, člověk si přídělu sněhových vloček musí vážit a hlavně ho sportovně využít.

Vycházím za město, pracně si pomocí hůlek nasazuji ty svoje „milenky" a vzápětí se hůlkami odpichuji.

Ale co to? Vždyť mně to podkluzuje. Jeden krok dopředu a dva zpátky. Tak to přece nejde. Musím znovu namazat. Pochopitelně ne sebe, ale skluznici běžek.

Ale čím?

Sníh je čerstvý, teplota slabě pod nulou, polotekutý klister se tedy nehodí.

Zkouším tedy pod patu něco měkčího červeného vosku a následně ho roztírám korkem. Měl by se do skluznice i zažehlovat, ale kdo by se s tím hrál. Nepojedu přece Jizerskou padesátku.

Jenom kdyby ty prsty tak nemrzly....

Ne, není to pořád ono, nejsem i nadále spokojen.

Asi to bude chtít silnější vrstvu, zejména pod patu.! Ale i s ní to podkluzuje i nadále. To je fakt k zlosti!                            .

Ano, teď už běžky nepodkluzují. Vykračuji dopředu. Ale já bych měl přece plynule klouzat a ne jenom šlapat!?

Znovu odepínám ty moje „krasavice" a nalepené hroudy sněhu na jejich skluznicích mně naznačují, kde jsem udělal chybu.

Přehnal jsem to s vrstvou vosku a tak zase plastovou škrabkou trochu jejich hmoty ze skluznice ubírám.

Ne nadarmo se říká, že namazat běžky je úplná alchymie, závodníkům rozhodně nezávidím.

Táák., teď je to snad akorát.

Levá, pravá, tak to má být, mám radost z nastávajícího rytmického pohybu.

Běžecká stopa přede mnou vyrýsována je. Asi už přede mnou někdo jel. Fajn. Alespoň nemusím pracně prošlapávat zcela novou.

Ale je mně dost chladno, při přemazávání lyží organismus "vychladne". Asi jsem si měl vzít na sebe něco teplejšího

Žádný problém, přidávám na frekvenci odpichů hůlek a záhy už cítím po těle  teplo.

Konečně se také mohu svým zrakem věnovat zasněžené krajině. No to je paráda! A ty sněhem pokryté lesy, slunce, bělostný sníh, ne takový, jaký je v centrech měst.

Ležící vločky jiskří jak démanty. Malíř by viděnou krajinu nedokázal lépe ztvárnit!

Jo, kdybych byl mladší, tak vezmu sjezdovky a hurá na Lopeník. A bylo by adrenalinu až až!

Ale ty běžky mají také něco do sebe. Člověk si svižnějším na nich pohybem v přírodě provětrá plíce a co je ještě důležitější, pročistí si i hlavu. A to je v dnešní, tak psychicky vypjaté době snad ještě důležitější!

„Tak tedy, běžky, vpřed!"

Jaroír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173135
Týden: 448
Dnes: 70
  přihlásit poslední změna: 26.01. 2013 11:35:05