Bez obchodů se žít nedá

Ach, ty obchody!

Každý z nás se v nich chová trošku jinak. Hodně zaleží v tomto ohledu na věku kupujících. Dlouhodobým pozorováním jsem došel k následujícím závěrům. Nejmenší děti nekupují! Nemají k dispozici potřebné finanční částky ani rutinu potřebnou pro jednání s prodávajícími. Oči ale mají všude. Každou chvilku zatahají rodiče za ruku a prosebně k nim upřou oči. „Mami, toto, toto mně kup!“ Maminky někdy vyhoví, někdy ne. A co koupěchtivé dívky? Ty nemají příliš času, ovšem záleží na prodejně, kterou hodlají navštívit. V samoobsluhách se moc nezdržují, v obchodech s textilem o poznání déle.

Lákají je přirozeně módní věci, nechávají se dost ovlivňovat reklamou a vizáží vystavovaných komodit. Starší ženy už setrvávají v prodejnách delší dobu. Rády berou do rukou vystavované zboží, podívají se na cenovky a porovnávají možný nákup se svými finančními možnostmi. Při placení občas hledají ve svých taškách peněženku, listují v ní v uložených bankovkách, což občas dráždí muže za nimi ve frontě stojícími.

Tentýž pocit sdílejí i manželé nakupujících žen, kteří netrpělivě a s připravovanými výčitkami postávají před prodejnami. Důchodkyně jdou pak za svým cílem. Dobře vědí, co mají koupit, avšak k reklamám jsou nedůvěřivé, s prázdnou ale také nechtějí z obchodů odcházet. Hodně dají, stejně jako ostatní ženy, na slevy. A co muži, jaké oni mají pocity v prodejnách?

Začněme mladíky! Pro ně je nakupování ztrátou času. Do prodejen přicházejí bystrým krokem, stejně tak rychle si koupí tu svoji colu a pár rohlíků, aby z prodejny spěšně zmizeli. Dospěláci - muži jsou při nakupování většinou už rozvážnější. Tolik nespěchají. Stejně jako ženy v tomto věkovém období porovnávají plusy a minusy vystavovaného zboží. Reklamy ale na ně taktéž příliš nepůsobí. Jsou věcní, platí jakoukoliv částku bez povytaženého obočí. Muži - důchodci, to je zase jiné kafe.

Někdy působí v prodejnách dost bezradně, občas se musí podívat na lístek, který mají napsaný od manželky, co mají koupit a v jakém množství. S penězi zacházejí odpovědně, nemrhají jimi. Spíše než v samoobsluhách se s nimi setkáváme v prodejnách domácích potřeb, kde si vybírají potřeby pro svoje koníčky. Takže tolik moje postřehy z prodejní sítě. Samozřejmě asi nemám ve všem výše uvedeném pravdu. Anebo spíše mám jinou pravdu, než jakou mají ostatní lidé.

Ono totiž těch pravd na světě je mnoho. O tom ví svoje politikové i rozvádějící se manželé. Tak co! Přidávám jeden z nákupových příběhů. Přiznávám se úvodem, že do obchodů nechodím, na rozdíl od většiny žen, rád. Ale semtam musím přece něco nakoupit, s tím nic nenadělám. A tak každý den ráno jsem zamířil do místní samoobsluhy. Šel s jednoznačným cílem, koupit čtvrtku chleba, nějaký ten sýr a zeleninu, případně ještě noviny a pak už jsem toužil rychle vypadnout.

Ale už od začátku byla moje cesta obchodem komplikována davem koupěchtivých žen, které mně znesnadňovaly chůzi. Připadal jsem si jak na Václaváku. Nakupující ženy obcházely regály. Něco si vyhlédly, vzaly do ruky, aby to pak znovu uložily na polici. Pak se k dotyčné komoditě opět vracely, aby ji zpravidla definitivně uložily do košíku. No, nevím, co mám říct. To nejhorší mě ještě ale čekalo. Pokladna. U ní stála fronta platících. Pokladní obracela oči k první platící ženě. „287 korun!“

Paní rukou šmátrala v tašce, usilovně hledala peněženku nebo platební kartu. Dost dlouho ji to trvalo. „Kam jsem si ji jenom dala, někde přece musí být?“ tázala se vzrušeně sama sebe. Skřípal jsem zuby. „ Á, už ji mám, tady prosím,“ podávala paní požadované bankovky, mezitím vyjmuté z peněženky, pokladní. Další platící žena stála před mnou. Situace se opakovala, na pás u pokladny žena předkládala jeden barevný jogurt za druhým, pak řadu cukrovinek. Čas běžel, vzdychal jsem, co mně ostatně zbývalo.

No, a minulý týden se stalo toto: Velké srocení důchodkyň ale už za pokladnou nevěstilo nic dobrého. Jedna z nich doslova křičela na celou prodejnu: „Byla jsem okradena, peněženka je fuč. Rychle zavřete prodejnu, zavolejte policii!“ Ostatní důchodkyně kolem ní hlavou souhlasně přikyvovaly. „Všechny lidi tady musí policie prohledat!“ dodávala ‘okradená’. Bože můj! Kolečko fíků v mé pravé kapse jsem opravdu koupil v prodejně zeleniny na ulici Bří Lužů! Studený pot mně vyvstával na čele.

K paní přicházel starší muž a něco ji podával. „Paní, tady je ta vaše peněženka, ležela odložená u váhy,“ hlesl. Paní pootevřela ústa. Mlčela. Pokladní se ozvala: „Tak snad se, paní, omluvíte všem osočeným, ne?“ Paní si cosi drmolila pod nos, listovala obsahem peněženky a pomalu odcházela. Kolem stojící lidé s úsměškem kroutili hlavou. Zaplatil jsem a hotovil se k odchodu i já. Jistě šlo o událost nepříliš častou. Ale je nás, důchodců, v našem státě přibližně čtvrtina, a bude stále víc.

Nechci malovat čerta na zeď, ale Bůh ochraňuj Českou republiku!