Benefiční běh v Šumicích
Názvem také Běh pro život, nebo jinak Šumická bota. Spolek Besedníci pořádal tuto sobotu běh spojený s charitativní činností ve spolupráci s nadačním fondem dětské onkologie KRTEK a doprovodným animačním programem pro děti. A hned první ročník. Nedalo mně to, musel jsem se ho zúčastnit. I narození těsně po válce přece mají mít možnost si zaběhat.
A tak v sobotu dopoledne, jen pár hodin po kalendářním započetí podzimu jsem z Uherského Brodu do Šumic autem vyrazil. Pršelo víc jak dost. Překážky jsou ale na to, aby se překonávaly, nebo ne? Zprvu jsem se obával, kde zaparkuji auto, ale naštěstí ulice v obci jsou dlouhé jak v Šumicích, takže místo při okraji vozovky se našlo.
Odstavil jsem na něm svoji Felícii a odebral se k místu startu u moderní, vzhledem výstavné školy. Tam už mezi prostornými stany a stánky podupávaly desítky mladých běžců s vypracovanými tělesnými proporcemi a neskrývanou touhou po vítězství. Šel z nich, respektive z jejich předpokládané výkonnosti, docela strach.
Přesto jsem se vydal k registračnímu stolku se záměrem usmlouvat velikost startovného. Důchodci by přece měli mít slevu. Leč pořadatelé byli neúprosní, vysolil jsem tři stovky. V šatně sportovní haly jsem se ostýchavě převlékl do kraťasů a nazul na chodidla již drahnou dobu nepoužívané botasky. Pak se už zanořil do chumlu energií překypujících závodníků, kterým pan poslanec Ludvík Hovorka operativně nabízel kalíšky ohnivé vody. S největším sebezapřením jsem tuto formu dopingu odmítl, nepotřeboval jsem ho, tělo mám vytrénované dobíháním autobusů. Navíc jsem měl na hrudi upevněné Jágrovo číslo 68. Má sebedůvěra vzrůstala.
Po několika okamžicích na startovní čáře třeskl pomyslný výstřel a houf běžců, běžkyň, ba i dětí vyrazil na trať. Pořád drobně pršelo. Ze dvou tratí, desetikilometrové a tříkilometrové, jsem volil tu druhou, přiznávám se totiž, že se mám ještě docela rád. První stovky metrů k Myší díře námahou ušly, za deště se ostatně běželo docela fajn, avšak jakmile vytyčená trať začala stoupat do svahu, začal se mně krátit dech. Rovněž levá kyčel a pravé koleno se ozvaly: „Nebuď, Jaromíre, blázen, zpomal, víš přece, jak umíme být nepříjemné!“ Byly ale přehlasovány pravou kyčlí a levým kolenem, které se naopak cítily pohodově.
Se strhanou tváří a zakloněnou hlavou jsem si připadal jako Zátopek. Rozdíl byl v tom, že on záda před ním běžících závodníků nevídával. Asi po kilometru mého vytrvalostního úsilí jsem zhodnotil svoji situaci. Za mnou běželo několik mladých žen, přede mnou rovněž. Životní zkušenosti mně říkaly, předbíhat ženy není rozumné, ale nechat se jimi doběhnout, to bývá ještě horší. Proto jsem se spokojil se středovým umístěním. Když jsem se blížil k obrátce poblíž rybníčků na Ovčírce, z lesa odněkud nahoře třeskl výstřel. Že by tam doráželi opozdilce, blesklo mně hlavou. Otočil jsem se a zamířil k šumickému nádraží.
Po cestě jsem míjel pár Šumičanů, většinou se na mě dívali s otázkou v očích. Stihne ten pán vlak nebo ne? Netrvalo dlouho a ocitl jsem se v cílové rovince. V posledních metrech před slavobránou jsem zrychlil, to aby tleskající diváci viděli, že mám ještě nějaké ty síly na rozdávání. Kdyby jenom věděli… Achilovky mně v tu chvíli nevybíravě nadávaly, doma si to prý se mnou vyřídí... Pak následovala sprcha, převlečení a spěchání k místu, kde se měly rozdávat ceny běžeckým profesionálům. V závěru ceremoniálu jsem byl odměněn i já, coby nejstarší účastník…
Ale nyní vážně, byl to pěkný sobotní zážitek. Perfektní organizace, všechno klapalo jak po drátku. Stoly se jídlem prohýbaly, guláš byl vynikající. Hudba dotvářela pohodovou atmosféru, rovněž moderace pořadu byla na jedničku. Nebylo divu všem kladům, z oblohy ten den přece „pršelo“ štěstí. Souběžně se závodem probíhaly dětské aktivity v nádherné přilehlé tělocvičně. Prostě Šumičané, v tomto případě Spolek Besedníci, se opět „pochlapili“.
Nejdůležitější ovšem byla a je ta skutečnost, že vybrané peníze poslouží potřebným! Ostatně pro tyto účely byl tento úspěšný benefiční běh pořádán.