Babské drby

Babské drby

Svět už je takový jaký je. Je pohlavně rozdělen na samičky a samečky. Nejinak je tomu i u lidí.

Samičkám u živočišného druhu Homo sapiens říkáme ženy. Jsou mladé i méně mladé, krásné, ale i takové, které je dobré potkávat až za tmy.

Jsou moudré, i když to ne vždy dávají najevo. Určitě pilné, viděl jsem je pracovat na vlastní oči!

Mají hodně společných vlastností s muži. Chtějí cestovat, mít vlastní dům a třeba se i dobře  najíst.

Přesto je třeba říct, že ženský svět je zcela specifický, neboť se v mnoha směrech liší od mužského pohledu na naši planetu.

Ženy mají rády květiny, chtějí se pěkně oblékat a téměř vždy je zajímá obsah jakékoliv peněženky.

Což o to, vybavení hnízda něco stojí a oháknutím se přece musí dávat najevo druhému pohlaví jak se věci mají.

Ale ještě jedním specifikem ženy vynikají.

Rády se dělí o získané informace s jinými dámami.

Chodím pravidelně kolem cukrárny Ámos. Téměř vždy tam sedí několik méně mladých žen, které mají před sebou šlehačkový pohár anebo Cappuccino. Mají nastražené uši, naklánějí se k sobě a jejich ústa jsou neustále pootevřená.

Ojediněle vstupuji do tohoto chrámu informací i já a nikdy jsem se poslechem předávaných údajů nezklamal.

I když můj sluch už není nejlepší, nemohl jsem neslyšet následující rozhovor!

„Paní, a je to opravdu tak jak říkáte? Už se rozešli? Ale vždyť nedávno jsem je viděla ještě pospolu."

„Paní, kam jste dala oči, vy nevíte, že už má jiného? Chodí s ním po ulicích a jenom se chichotá. Že se nestydí ta  ....., viďte? Že mám pravdu? Ale město to vidí! Co si ale lidé řeknou?"

„Paní, nechme toho, vidím, že máte pěkné šaty, kde vám je ušili? Opravdu hezké a ta krajka k tomu, máte prostě vkus."

„Udělala jsem si zase jednou radost, život mám jen jeden."

„Paní, a co říkáte na toho vysokého z prodejny. No na toho, jak se na vás minule drze koukal. Dejte si na něj pozor, je to prevít!"

„Paní Koníčková, máte mě za hloupou? Na  ty jeho kukadla už mu neskočím! Mám už taky nějaké roky, no néé?"

„Slečno, ještě jedno Cappuccino a šlehačku s jahodami, prosím!"

„Paní Vystrčilová, a co je pravdy na tom, že mu našli v obchodě manko? Však si kriminál zaslouží! Nakradl si až až."

„Měli by ho zavřít až zčerná, mizera jeden!"

„A paní, co říkáte na ty ceny? Hrozné, viďte? Já nemám veliký důchod, jestli ale budou i dál zdražovat, tak abych si půjčila u mladých."

„Víte, paní, ty naše děti se rozletěly do světa a přijedou jen když něco potřebují."

„Jako kdybyste mně mluvila z duše, ten můj Jenda, to je to samé."

„A kde dělá?"

„No na montážích, vydělá si tam dost, ale nadře se jako kůň."

Ale to už jsem nevydržel, vzal si z pultu  Colu a vyšel ven.

Svým způsobem těm ženám závidím. Svěří se okolí svým bolem nebo se naopak pochlubí potomky a je jim rozhodně lehčeji na duši.

Ale má to háček. Sdělené informace se zpravidla neudrží v cukrárně. Šeptají se na ulici, přenášejí do domovů, různě se pozměňují, přičemž si někteří hodně dávají záležet na jejich deformaci a pak není divu, že výsledná informace může být lží jak řemen.

Jen soudní lidé dokáží oddělit zrno od plev právě na základě znalosti osoby, která je v drbech propírána.

Ano,  a to jsou právě ty moudré ženy. Obávám se ale, že jich mezi námi není až zase tolik, ale zaplať Pánbůh i za to minimum...

Hmm...že by to, co jsem právě napsal, byl také drb? Ne, nepřichází v úvahu, jsem totiž muž!

Jaromír Slavíček

p.s. Z drbů se nevyrůstá...