Asi poslední stužková

Asi moje poslední...

Jaká poslední?

No přece stužková!

Tak jsem se rozhodl na základě pozvání, že navštívím oktavánskou stužkovou, oktavány jsem v jejich „batolecím" věku učil.

Snad si ještě vzpomenou na moji tradiční ve výuce otázku: mám na mysli...

Pečlivě, po obtížném nalezení svých svršků, jsem se oblékl a vykročil k potemnělému parku.

Hned na jeho začátku jsem potkal do stejných míst mířícího prof. Kočaře, se kterým jsme při chůzi posoudili stav jeho krční páteře.

Při vchodu do kulturáku jsem už rozpoznal známé tváře kantorů.Vzápětí se mě ujala při výstupu do schůdků coby slepecký pes jedna dívčina.

Počal uvítací ceremoniál. Mým hrdlem prošla stopka slivovice s úlomkem chleba, nehygienickým uždibovaným.

Kousíček dál mě políbila na tvář prof. Ertlová, což jsem považoval za dobré znamení.

Poté jsem byl odveden k bohatě prostřenému stolu a začal vstřebávat všude přítomnou slavnostní atmosféru.

Program dlouho nezačínal, čekalo se totiž na pana ředitele.

Asi popadaly stromy na silnici mezi Hlukem a Vlčnovem, jinak si jeho zpoždění nedovedu vysvětlit.

A tak jsem se v době probíhajícího Adventu rozpovídal s kolegy, usazenými kolem mne.

S prof. Zemčíkem jsme posoudili situaci na Ukrajině, s prof.Hauerlandovou totéž na Charitě. Diskuzi jsem vedl s vedoucí kuchyně paní Strakovou o možných přísadách do černé kávy.

Nejdéle jsem asi hovořil s prof. Matrasovou, ta ještě moje originální názory neznala.

Mezitím jsem si odskočil k opačnému konci stolu posoudit vizuální stav manželů Ježkových. Zatím se mně zdál nezměněný...

Poté konečně začal slavnostní obřad s projevy mých bývalých žáků, tedy prof.Kopečné a Radka Staše. Je uměním několika málo slovy vystihnou slavnostní okamžiky, o tom jsem nikdy nepochyboval.

Dojetí vyvolala slova paní profesorky Šedové. Nejedna slza se svezla po tváři...

Následoval Gaudeamus igitur, jehož slova jsem tradičně odezíral ze rtů kolem stojících kantorů. Někteří z nich, jak jsem si ale všiml, činili totéž.

Po přípitku následovalo usednutí, nějaká ta chvíle prodlevy, a pak se konečně objevily talíře s jídlem.

Bylo výborné, ale bylo ho málo.

Přilepšoval jsem si výbornými koláčky, když došly, tak jsem v nestřeženém okamžiku uzmul podnos s těmito dobrotami ze stolu studentů.

Kolegyně vedle mě sedící mě ujistila, že to na mě nepráskne.

Alkohol jsem skoro nepil. Vím, jak může i v malém množství uškodit abstinentům.

„Bože, jak já se stydím".

Posvětily se stužky, načež je třídní zavěšovali na hruď budoucích, mečem pasovaných maturantů. Následovalo pití vína z obří číše, která pak byla symbolicky rozbita a její střepy téměř s posvátnou úctou sbírány.

Na pořad večera pak očekávaně přišly scénky. Byly skvělé, i když jsem obsahu jedné z nich ne vždy rozuměl.

Určitě byly ale všechny výborné, usuzoval jsem tak z hodnotícího hlasového projevu prof.Bušíkové.

Masky na tvářích studentů se mně také líbily.

Mlčením i gesty mě ještě upoutal lachtan, který rovněž umí mlčet, i když se u mého domu někdy potkáme.

Po proběhlém programu  jsem byl jednou sličnou oktavánkou polonásilím odveden k tanci.. Měla se mnou při následných tanečních kreacích svatou trpělivost, nelpěla na točícím momentu.

Na mou jistě nečekanou otázku, co chce po maturitě dělat, odvětila, že medicínu, přičemž si mě zvědavě kousek po kousku prohlížela.

No, a pak přišla na pořad večera moje silná stránka, tedy diskotéka.

Její výhodou nesporně je, že při ní nejsou slyšet praskající klouby.

Na parketu ale bylo velice husto.Odrážel jsem se při svých výkrutech od ostatních křepčících a prof. Zemčíka jak kulečníková koule.

Problémy mně dělaly i do očí svítící světelné paprsky, ty ale činily potíže i ostatním tančícím. Jinak si nedovedu vysvětlit na parketu výskyt tolika epileptických záchvatů.

V chvílích oddechu jsem si pokecal s Davidem Krčmářem. Spojuje nás kromě lásky k tenisu i stejně hodnotný vlasový porost.

No, a pak nadešla chvíle k mému odchodu. Blížil se totiž pátek, třináctého.. Oblékl jsem se, rozdal na památku několik vizitek, a kráčel zcela opuštěným půlnočním mysteriózním parkem k domovu.

U pískoviště jsem potkal vracející se číšnicí z restaurace Balkán.

„Bože, proč jsem tak starý?"

Jaromír Slavíček 14.12. L.P. 2013

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173124
Týden: 437
Dnes: 59
  přihlásit poslední změna: 15.12. 2013 13:12:35