Advent

Advent

Téměř každý z nás zajisté ví, co tento pojem znamená. Jde o čtyřnedělní období před toužebně očekávanými Vánocemi, času které má svým zklidněním a „vcházením do sebe" pro naši duši neopakovatelnou předsváteční atmosféru.

Pro věřící je dobou očekávání spojenou s narozením  Ježíše Krista a prolnutou významnými světci, pro ateisty je zase časem končícího rušného vegetačního období s blížícím se přelomovým zimním slunovratem.

Některé dny adventních týdnů byly u našich předchůdců zvláště významné, například

Sv. Kateřina s „ženským právem," kdy ženy platily muzikantům za hudbu, mužům za útratu, připravovaly občerstvení a vybíraly si s kým budou tančit.

Na sv. Ondřeje se zase děvčata věštěním pokoušela z lístků se jmenovkami mládenců, uloženými večer pod polštář, zrána zjistit, který chlapec jim bude vdavkami předurčen.

Na sv. Barboru zasněženými vískami chodily bíle oděné dívky a ovocem či sladkostmi obdarovávaly děti.

V tentýž den se odebíraly třešňové větévky s nadějí, že do vody ponořené proutky vykvetou květy právě ve vánočních dnech.

Na sv. Mikuláše, doprovázeného andělem a čertem, se na předávání dárků opět těšily nejvíce děti a na sv. Lucií si mnohý z nás jistě vzpomene na pořekadlo „Lucie noci upije, ale dne nepřidá,"i když se ještě na vyplnění tohoto přání muselo nějaký ten den počkat.

Advent končí Štědrým dnem, dnem, který máme doslova citově spjatý s vánočním stromkem, „vonícími" planoucími svíčkami, oslnivými prskavkami a samozřejmě dárky od našich nejbližších.

Naši předkové si však ještě před usednutím ke štědrovečerní večeři připomínali řadu zvyků a pověr, které nám sice dnes připadají jako úsměvné, v tehdejší době však byly přijímány vážně a s respektem.

Tak například již za šera uvedeného dne se dívky šly k rybníku podívat, který „šohaj" se jim v tu chvíli na zrcadlící vodní hladině zjeví, podle jiného zvyku zase hospodáři vycházeli z večera do ozimů, neboť se prý v nich v tu dobu dalo spatřit to, co člověka v příštím roce „potká."

Stoupali si i na sekeru, aby je nebolely nohy anebo po rozloupnutí dvanácti ořechů usuzovali z „jádra" na dobrý nebo špatný měsíc následujícího roku. Potřásali ovocnými stromy, aby  tyto dokázaly v přicházejícím roce dobře zarodit, česnekem natírali zámky a závory stájí, prý aby nemohly čarodějnice k dobytku a neodebíraly kravám mléko.

Na stole nesměl chybět talíř navíc, který sloužil pro nečekaného hosta, kterého by bylo třeba pohostit, další doporučení bylo, že u štědrovečerní večeře má být vždy sudý počet osob.

Pod každým talířem nesměla chybět rybí šupinka, která zajišťovala dostatek peněz po celý následující rok. Vstávání od stolu během večeře bylo zakázáno, kdo vstal tomu byla předpovídána smrt nebo nemoc v příštím roce. Po večeři pak bylo tradičním zvykem zpívání koled.

Těchto obřadů bylo samozřejmě daleko více, některé více, jiné méně úsměvné, ale i tak nějak „poeticky" navozovaly počátek Vánoc s jejich kouzelnou atmosférou.

Především však tyto přicházející svátky byly časem klidu, pohody a bilancování uplynulého času s touhou nahlédnout i do časů budoucích.

I dnes jsou Vánoce dobou setkávání rodin, láskyplných pohledů do tváří našich blízkých a především do rozzářených dětských očí při rozbalování dárků, které naši nejmenší dostávají pod stromeček. Jsou ale i okamžiky procítěného vnímání tichých vánočních melodií, které souznějí s chvílemi ničím nerušeného rozjímání.

Vánoce by měly být dny, kdy bychom měli dát stranou všechny naše starosti a vychutnat tyto krásné okamžiky v útulném rodinném prostředí. Není až tak podstatné, jestli jsme věřící nebo ne, důležitější je celým svým nitrem prožívat jedinečnou atmosféru tohoto láskou oplývajícího času!

A pokud se k těmto chvílím štěstí a pohody přidají i padající jiskřivé  sněhové vločky nebo alespoň ležící bělostný sníh, pak žádná duše mezi námi asi neodolá hřejivému pocitu všeobsažné duševní harmonie.

Světla v přírodě sice ještě stále ubývá, ale slunce na obloze i v našem nitru se již nemůže dočkat  vyplnění našich snění a přání!