Ach, ta auta!

 

Ach, ta auta...

Mluvit o tomto druhu lidského vlastnictví není až tak jednoduché. Což o to, podnětů je dost, někdy až příliš, ale jde o to, aby člověk některými svými formulacemi nevzbudil mezi čtenáři nevoli.

Mám za to, že většina obyvatel se bez „přibližovadel" prostě neobejde, ať již z důvodů jejich využití ve svém povolání, při nákupech, cestami za rekreací a podobně.

Menšina, zejména ta starší část lidské populace, nazírá na automobilismus s určitými obavami, které jsou dány nebezpečími z autoprovozu vyplývajícími.

Najít společného a přijatelného jmenovatele pro obě skupiny obyvatelstva je tedy poměrně obtížné.

Auta, ať už chceme nebo ne, se stala nedílnou součástí našeho života se všemi svými klady i zápory.

V našem historickém městě je svízel v tom, že řada ulic není svou šířkou i povrchem ideálně stavěná k provozu velkého množství aut, což platí i pro potřebu parkovacích míst.

To, co stačilo ve středověku pro pár volků, nemůže obstát v dnešním rušném životě města.

Zákonitě tedy vznikají konflikty mezi chodci a řidiči aut, a to nejenom na přechodech pro chodce.

Běžný „pěšák" musí být neustále při pochůzce zejména městským centrem ve střehu a bystře analyzovat vznikající  situace. Senioři jsou v tomto směru značně handicapováni a jsou bezesporu spolu s dětmi těmi nejvíce ohroženými.

Na přechodech je tedy vhodné zprvu před vlastním vstupem do vozovky jenom naznačit možné přecházení a bedlivě sledovat, co následně řidič udělá.

Buď přibrzdí, a to je očekávaná varianta, anebo si začne poklepávat na čelo, čímž zřejmě naznačuje, že má prostě problémy se svou hlavou. Jinak si totiž jeho posunek nedokáži vysvětlit.

Pak je tady ještě varianta třetí, ale o černé kronice zase někdy jindy.

Najít konečné řešení daných situací je velmi obtížné, a to nejenom v našem městě. Pokud by ho někdo znal, ať požádá o udělení Nobelovy ceny.

Nutných regulačních opatření v autoprovozu tedy bude zřejmě celosvětově přibývat, což ti, kteří se neobejdou bez svého „miláčka" zřejmě ponesou těžce. A právě oni  svou ohleduplností by mohli napomoci řešení těchto „civilizačních" patálií..

Není přece třeba na krátkou vzdálenost vždy využívat auto, chůze ještě nikomu neuškodila, naopak může řadu zdravotních problémů zmírnit.

Pokud se někdo snaží zviditelňovat krásným autem, mám pro něho špatnou zprávu. Krásná a drahá auta mají většinou už i ostatní. Liší se většinou jen mocností  molitanu pod zadnicí.

Jak mrzuté!

Jak se tedy stavět na odiv? No asi nejlépe silničním pirátstvím!

Zajímavé je v tomto ohledu sledování jednotlivých skupin držitelů řidičského oprávnění při řízení aut. Starší jedinci jezdí většinou rozvážně, důchodci někdy až zbytečně příliš pomalu, což také asi není to „pravé ořechové". Podobně si počínají na městských vozovkách i ženy, zejména mají-li v autě své děti.

Nejrazantněji jezdí mladí, zejména pak zvečera a v noci, někdy však naprosto bezohledně. Často se předvádějí nejenom rychlostí svého vozu, ale i jeho hlučností, bleskovým se „odpichováním" z místa. Holt takový výfuk bez tlumiče, to je něco.

Ale co, otvor jak otvor!

Činí tak s oblibou zejména tehdy, mají-li kolem sebe vděčné přihlížející, nejlépe dámskou společnost. Někdy si ovšem tito junioři uvedeným stylem spíše řeší své osobní problémy...

Velkým nebezpečím pro všechny účastníky silničního provozu je alkohol, případně i jiné drogy, zejména na našem Slovácku. Přistižení by snad již neměli nikdy zpětně obdržet řidičský průkaz. Auto je opravdu zbraň, statistiky hovoří naprosto jasně. Psychologické zkoušky by měly být v autoškolách pravidlem.

Závěrem říkám, ohleduplnost i v tomto lidském konání je na prvním místě, jinak na vozovkách bude pokračovat válka s přemnohými oběťmi, a to jistě nechc

Mgr. Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173135
Týden: 448
Dnes: 70
  přihlásit poslední změna: 16.07. 2011 22:03:26